Sice je tato mozaika hodně obsáhlá, s délkou přes sedmdesát minut, přesto se svou rozmanitostí a žánrovým rozkročením ani na chvilku nedostane do módu repetice nebo omšelého opakování několika mála motivů. "Phonopolis" nepatří mezi snadno popsatelné herní soundtracky, což platí i o samotném tématu hry.

V hrubých obrysech ale vše končí až pohádkově, což je další specifický um tvůrčího teamu Amanita Design. Tomáš Dvořák dokáže každý herní pohyb, scénu či zvrat popsat svým nezaměnitelným rukopisem s citem pro dílčí detail.

Pokud jste již měli možnost si zahrát aspoň kousek "Phonopolis", určitě jste si povšimli kartonových kulis, které byly vytvořeny ručně a až posléze zdigitalizovány do 3D reálií. Jejich základní barevná škála pak vychází z modré, červené, zelené a žluté a k nim patřícím odstínům.

Této palety se drží i hudební složka, v níž Floex důmyslně kombinuje nálady s důrazem na akustický prvky, které doplňují manévry s elektronikou - tu často používá i k transformaci na akustiku vytvořených preludií a samplů. Občas na vás vyskočí jazzová improvizace či vrstevnatá orchestrace pro smyčce, vše je však zaobaleno do hybnosti IDMka, střípků, jež dokážou být pro něj až typicky rozpoznatelné.

Příběh popeláře Felixe, jenž se nedopatřením dostane do města ovládaného autoritářským Vůdcem, který zvukem z amplionů vše ohýbá dle svých potřeb a nutkání, potřeboval ale cosi speciálního. Herní příběh evokující odkaz "1984" George Orwella nebo "R.U.R." Karla Čapka totiž vyžadoval dosti komplexní zvukový doprovod. Ten nakonec vznikal několik dlouhých let a umožnil hlavnímu aktérovi naplno rozvinout svou bezbřehou imaginaci.

Na první poslech se dokonce může zdát až příliš útržkovitá, s mnoha na sebe navazujícími motivy, případně jako často odkazující na něco, co jste v jiné alternaci slyšeli třeba hned v samotném počátku. Jde však o klamné znamení, vodítko, které s každým dalším poslechem poodhaluje promyšlené dějové spojnice, zvukové propletence a třeba oproti předchozím soundtrackům výraznější práci s rytmy a perkusními ornamenty.

Ono hned úvodní intro s operním nápěvem (vokál Kristýny Kůstkové) představuje takovou nitku, jež se vine napříč celým albem - znenadání na vás tento motiv vyskočí hned několikrát.

Konstrukčně členitá "Entering Phonopolis City" však přináší typičtější příklad toho, co na této nahrávce zaslechnete nejčastěji - mnohovrstevnaté obrazové sekvence, v nichž nechybí ukryté emoce, zakódovaný hudební humor, zvědavost nahlédnout do neprobádaných muzikálních zákoutí a v neposlední řadě chuť nechat se na několik chvil naplno pohltit až klubovou energií.

Pro nadšence spíše elektronického Floexe bude nezapomenutelnou dominantou "Railway Electro", ale i v ní se dočkáte několika atypických úkroků, které hraničí až s jakousi nedbalou kontrolou nad celkem. Až v závěru použitý vibrafon tomu všemu vštěpí zpátky nějaký pevně stanovený řád. Dvořák si tu svým způsobem naplno rozpohyboval mysteriózní šachovou partii, jejíž mantinely tvoří chladnými zdmi obehnané město Phonopolis s postavičkami, které na své výpravě Felix potká.

"Anton", rozvernost sama o sobě, ukazuje tvůrčí rozmanitost hlavního aktéra. Naopak hned následná "Inside The Leader’s Monument" vklouzne do jiného teritoria, svým pojetím analogu a přiškrcené rytmiky dává vzpomenout na navrátivší se Boards Of Canada, kdy rozechvělé tóny vyvolávají až nadpřirozenou znepokojivost, úžas z dané situace.

Takto by šlo asi postupně vyjmenovávat další zvukomalby, v plné polní nástrojového obsazení a práce s elektronikou. Nahrávka "Phonopolis" je však připravená naplno zapojit i posluchačovu představivost.

V závěru čeká nejrozsáhlejší kompozice "Life In A Pencil House", jež funguje coby jakési uzavření několika předchozích dějových linek. Opět platí, že to není jen repetitivní převyprávění již slyšeného, naopak se dočkáme dalších posunů a doplňujících nuancí informačního charakteru, které postupným krokem pozpátku dojdou do svého výchozího bodu.

Jako milý doplněk působí "Ráchel’s Theme" (že by inspirace jménem postavy z ikonického "Blade Runnera"?), čistě klavírní variace na ústřední téma, jež vzešlo z improvizace Michala Šupáka.

Titul "Phonopolis" v sobě ukrývá až dadaistické výrazivo, je mnohem experimentálnější než předchozí herní doprovody Tomáše Dvořáka. Svým způsobem může působit až mechanickým dojmem vycházejícím z vrstevnatého použití akustických nástrojů, které nepřímo hrají hlavní úlohu. Roli v tom hraje i autorův nabitý um práce s elektronikou a současnými možnostmi, které posloužily naplno podchytit souboj lidství s technokratickým rozmachem.

Vedle toho zůstaly zachovány skoro až lo-fi přístupy, které neopomenuly odkaz na elektronickou minulost, případně primitivnost dřevní elektroniky. Floex na soundtrack vtěsnal dost hravosti, dětské naivity a bezprostřední radosti. Poukazuje na lidskost jako takovou, která by měla mít stále navrch nad technologiemi nebo autoritářstvím - v rámci kontextu hry samotné.

"Phonopolis" je stran své komplexnost a členitosti kompozice jako takové taktéž důležitý milník v jeho tvůrčí cestě. O to bude složitější se následně navrátit k čistě vlastní tvorbě, přece jen "Zorya" vyšla už hodně dávno a on sám ušel pořádný kus své hudební cestě.