V Evropě si kapela naplánovala opravdu málo zastávek. Zaměřila se pouze na stadiony. Po liverpoolském Anfieldu a Bellahouston Parku v Glasgow přišly na řadu tři noci v Londýně. Vyprodat dvakrát Wembley během pár hodin je úspěch, a tak My Chemical Romance přidali i třetí noc. Mimoto však Evropa dost ostrouhala. Nedošlo ani na Německo nebo Francii, tedy tradiční štace minulých turné.

V okolí Wembley Parku se to už během brzkého odpoledne hemžilo lidmi v nejrůznějších převlecích a make-upech, z Boxparku hrály skladby ze zrovna vydaného remasteru "Danger Days" a mnoho návštěvníků se mohlo pochlubit taškou z oficiálního merche. Každá zahrádka v okolí byla plná, ve vedrem zmítaném Londýně se tomu nedalo divit. Pořadatelé tentokrát dovolili přinést si na stadion lahve s vodou, u vstupů se však chaoticky táhly fronty na stání.

Pro každý koncert si parta z New Jersey pozvala jiný support. V pátek 10. července byla připravena nestárnoucí Joan Jett a její kapela The Blackhearts. I pro takto ostřílenou muzikantku se vystoupení před zaplňujícím se stadionem anglického národního týmu stalo obrovským zážitkem. Po celou dobu svého téměř hodinového setu předávala energii své doprovodné formace do publika, které jí to nadšeně vracelo.

Set byl průřezem legendární kariéry - od dob The Runaways až po nejnovější tvorbu. Nechyběly ani hity "I Love Rock'n'Roll", "Cherry Bomb" nebo "Bad Reputation". Nicméně publikum dobře reagovalo i na novější kousky z repertoáru losangeleské rodačky. Odměnilo ji obrovským aplausem a už tento moment položil skvělý základ pro celý zbytek večera.

Pak už začaly přípravy hlavního pódia pro "The Black Parade". Skupina během turné přehrává album v celé délce, stejně jako na mnoha zastávkách před dvaceti lety, nicméně Gerard Way a spol. vytvořili pro oslavy tohoto výročí odlišný koncept. V "Long Live" vystupuje opět kapela The Black Parade, tentokrát jde o sestavu povolanou sloužit autoritářskému režimu jménem Draag. Její koncert je povinným představením pro vládce zvaného Grand Immortal Dictator.

Show se odehrává jako dystopická divadelní hra, která se postupně rozvíjí během celého koncertu, a to skrze hudbu, dialogy, kostýmy, scénické prvky i interakce s dalšími postavami. Od minulého roku je vystoupení koncipované do dvou částí. Po "The Black Parade" se formace přesune na kruhovou B-stage rozprostřenou mezi diváky v pitu.

Na jednu hodinu se tak Wembley proměnilo ve fiktivní autoritářský stát Draag. Politická satira začala už při přípravách stage. Propagandistické reklamy, obsahující i speciálně vytvořené písmo Keposhka, inspirované pravděpodobně azbukou, nechávaly většinu návštěvníků v údivu, o co se vlastně na obřích obrazovkách jedná.

Po povinné národní hymně fiktivního státu, kterou zapěla Charlotte Kelso, nadešel čas. Hned od úvodní dvojice "The End." a "Dead!" publikum, navzdory neobvykle nevlídným londýnským vedrům, zpívalo a tančilo. A když se rozezní osmdesát tisíc hlasů, je to pořádný hukot.

Celkově se na stadionu setkalo několik generací. Přestože hlavní sláva kapely spadá do doby zhruba dvacet let zpět, nechyběl zástup teenagerů, kteří tehdy ještě nebyli na světě, ani fanoušci z mnohem starších generací. Od šestileté pauzy party (2013-2019) už uběhlo několik let, na novou muziku se stále čeká, přesto ale popularita My Chemical Romance dál roste.

Jedním z nejzapamatovatelnějších momentů večera byl segment s účastí publika, kdy dav rozhodoval o osudu čtyř proviněných pomocí cedulek "Yea" a "Nay", rozdaných při vstupu na stadion. K tomu došlo hned po jednom z největších hitů "Welcome to the Black Parade", který dokazoval, že jak kapela, tak Gerard Way se momentálně po hráčské a pěvecké stránce nacházejí ve velké pohodě a formě.

V následném hlasování zvítězilo "Yea" s obrovským náskokem, a tak došlo k fingované popravě přímo před dozorem diktátora. Jakkoli byla tato scéna znepokojivá, ještě silněji působil moment, kdy byli popravení odnášeni z B‑stage na lehátkách do útrob stadionu s pytli na hlavách během následující "I Don’t Love You".

Po hudební stránce "The Black Parade" nikdy neznělo tak strašidelně. "This Is How I Disappear" a "The Sharpest Lives" se prořízly davem jako zcela nový nůž, nabroušený čerstvým pocitem naléhavosti. "Cancer" nabídla vzácný okamžik klidu. Emotivní píseň, převážně hranou na klávesy, vystřídala bouře a chaos jménem "Mama", ve které si party Lizy Minelly vzala na starost opět Charlotte Kelso. Celou skladbu, stejně jako mnoho dalších, navíc krásně doplňovaly housle.

Fanoušky milovaná "Famous Last Words" uzavřela hlavní část ve velkolepém, dramatickém stylu. Pódium v tom momentě bylo v plamenech, pyrotechnika létala nad hlavami publika. Hned po skvělém kytarovém sólu Raye Tora si formace ještě jednou vyzkoušela návštěvníky. Celý dav sborově odzpíval bridge a šlo o jeden z nejsilnějších okamžiků večera.

Následovala repríza "The End", při níž byli členové kapely umlčeni a odvlečeni ozbrojenými jednotkami totalitního státu a frontman symbolicky zavražděn. Poté, za zvuků "Blood", došlo k rituální sebelikvidaci jednoho ze služebníků režimu. Jasné gesto, že Draag je ochoten obětovat i vlastní lidi. Tím končila první část koncertu na hlavním pódiu a začaly přípravy B‑stage, což bylo patrné i z tlačenice diváků opačným směrem od pódia.

Pauzu vyplnila cellistka Clarice Jensen svou skladbou "From A To B". Po technických problémech ji sice musela odstartovat znovu, nicméně tohle zjemnění působilo velmi uklidňujícím dojmem. Atmosféra připomínala divadelní přestávku, fanoušci si chodili doplnit pití, na toaletu nebo se jen tak na chvíli projít. Poté už na pódium nakráčela čtveřice z New Jersey, tradičně doplněná Jarrodem Alexanderem za bicími a Jamiem Muhoberacem u kláves.

Po emotivní a teatrální první části nastala uvolněná druhá polovina koncertu, která nabízí My Chemical Romance opět bez uniforem (a Gerard Way v ní vystupuje jako kostlivec). Zazněly hity jako "I’m Not Okay (I Promise)", "The Ghost of You" nebo "Na Na Na" z desky "Danger Days", která právě v den koncertu vyšla v reedici k patnáctiletému výročí.

Kromě hitů nechyběly ani rarity. Příkladem budiž "Zero Percent", která zazněla vůbec poprvé, další b‑side "My Way Home Is Through You" či zřídka hraná "S/C/A/R/E/C/R/O/W".

Jedním z vrcholů byla samozřejmě "Helena", před kterou si celý stadion vyzkoušel svoje hlasivky rozezpíváním po vzoru Gerarda Waye. Na tento hit čekalo mnoho lidí a po závěrečném "So long and goodnight" se část fanoušků vydala na cestu, aby stihla dřívější metro a vyhnula se obrovským tlačenicím. Formace ale měla v rukávu ještě jeden trumf. Na pódium si pozvala houslistku Kayleigh Goldsworthy, která ji doprovázela celý večer na hlavním pódiu, a znovu také Clarice Jensen.

Společně pak zahráli "Demolition Lovers" z debutového alba ve speciálním provedení. V polovině skladby vyzval Way publikum k rozsvícení telefonů a byl to krásný pohled na rozzářené Wembley. Následoval už jen potlesk a křik fanoušků, doplněný ohňostroji nejrůznějších barev nad obloukem legendárního stadionu.

Kapela ušla opravdu dlouhou cestu. Od lokálních hrdinů přes slávu, rozpad a návrat až po třikrát vyprodané Wembley. My Chemical Romance se dnes znovu nacházejí na vrcholu a bude zajímavé sledovat, zda aktuální pohodu promění v novou tvorbu. Jedno je však jisté: Oslavy "The Black Parade" stojí za to vidět naživo.