Z některých koncertů si člověk pamatuje hlavně obří LED obrazovky, létající plošiny, plamenomety nebo robotická ramena, jejichž účet by zaplatil menší festival. A pak se najdou i takové, na kterých si zpěvačka před publikum pověsí kus bílé látky a během několika minut vám připomene, že všechny ty technologické hračky jsou vlastně jen velmi drahá berlička.

Robyn ve středu večer v berlínské Uber Areně nepotřebovala vůbec nic. Tedy kromě kapely, mikrofonu a svého až absurdně přitažlivého charismatu. To se rozlilo po hale rychleji než fronta na pivo během posledního refrénu a zařídilo jediné - devadesát minut nepřetržité taneční euforie.

Pro českého fanouška měla zastávka turné "The Sexistential Tour" ještě větší váhu. Robyn totiž Česko dlouhodobě míjí obloukem a člověk už pomalu získává pocit, že mapa Evropy končí někde u Drážďan. Nejbližší šance tak tentokrát vedla do Berlína. A po letošní fantastické desce "Sexistential" byla skoro povinnost ji využít.

A jestli nějaké město dokonale odpovídá zpěvaččině estetice, pak právě Berlín. Město, které už dávno rezignovalo na jakoukoliv snahu působit normálně, a místo toho si svou dekadenci hýčká skoro jako turistickou atrakci. Bylo to znát už před vstupem do haly. Latex, průsvitné materiály, extravagantní make-up, futuristické kostýmy, platformy vysoké tak, že by na nich běžný smrtelník nepřešel ani přechod pro chodce.

Tohle nebylo publikum, které přišlo na koncert jen proto, že někde v rádiu slyšelo "Dancing on My Own" a dodnes si myslí, že ji původně zpíval nějaký chlap. Tady stáli lidé, kteří znají nazpaměť celou desku "Honey", a podle toho také celý večer vypadal.

Do arény jsme vstoupili právě ve chvíli, kdy svůj půlhodinový set představovala stockholmská zpěvačka Zhala. Její futuristický, kosmický pop dostal i odpovídající vizuální podobu. Celé vystoupení se odehrávalo v červených a modrých odlescích, takže tvář hlavní aktérky vlastně nikdo pořádně nespatřil. Působila jako tajemná bytost z jiné galaxie, která si u mikrofonu něco skládá na zem, občas zmáčkne správné tlačítko a z reproduktorů se vyvalí další vlna hypnotických beatů.

Hudebně rozhodně zajímavé. Instrumentálně nápadité. Jenže charisma tentokrát zůstalo někde mezi mlhovým efektem a světelnými filtry. Většina publika tak spíše dokončovala rozhovory, hledala své místo nebo frontu na pivo. Když pak Zhala po poslední skladbě stručně pronesla "Thank you" a beze slova zmizela z pódia, málokdo měl pocit, že právě skončila půlhodinová show.

O poznání lépe se vedlo druhému supportu. Německý producent a DJ Mechatok, jehož rodinné kořeny sahají do Turecka i Tuniska, už totiž pochopil, že publikum ve více než desetitisícové hale potřebuje také něco, na co se může dívat. Po stranách pódia se objevily projekce, do elektronických beatů se míchala živá elektrická kytara a po celou dobu jej natáčela kameramanka na mobilní telefon. Výsledné záběry se v reálném čase promítaly na boční obrazovky a celý set tím získal mnohem živější podobu.

Prvních několik minut sice působilo lehce rozpačitě, jako kdyby si i sám Mechatok teprve hledal cestu k publiku, jenže postupně všechno začalo zapadat. Elektronické rytmy houstly, melodie nabíraly na síle a hala se začala pomalu probouzet. Ve chvíli, kdy se zaplnily poslední sektory a před pódiem už nebylo téměř k hnutí, si vysloužil zcela zasloužené ovace.

Pak přišlá půl devátá a za bílou záclonou se objevila silueta Robyn a s úvodní "Blow My Mind" si začala s publikem pohrávat. Chvíli vykoukla ruka. Pak noha. Občas jen obrys postavy. Jednoduchý nápad, který fungoval mnohem lépe než kdejaký nástup z hydraulické plošiny.

V prvních minutách se mohlo zdát, že produkce působí až nečekaně skromně. Bílý závěs. Kapela. Jedna kovová konstrukce, která se občas proměnila v projekční plochu. Nic víc. Jenže ona nic víc nepotřebovala. Od prvních tónů si celou Uber Arenu omotala kolem prstu způsobem, který se těžko popisuje. Její charisma bylo téměř hmatatelné.

Celá hala tančila. A nebyla to jen plocha pod pódiem. Tančili lidé na tribunách, tančili i ti, kteří si při nákupu vstupenek možná říkali, že si dnes výjimečně odpočinou v pohodlném sedadle. Neodpočinuli.

Zpěvačka servírovala jeden hit za druhým a mezi nimi stíhala během několika vteřin měnit kostýmy, aniž by koncert ztratil jediné procento energie. Všechno působilo naprosto přirozeně. Žádné nucené proslovy. Žádné dlouhé pauzy. Jen hudba, tanec a radost.

Setlist logicky stál především na čtveřici zásadních alb - "Robyn", "Body Talk", "Honey" a letošním "Sexistential". Nezapomnělo se ale ani na spolupráce. Obrovská párty vypukla během "Life", kterou nahrála s Jamie xx, a stejně bouřlivě publikum přijalo také "Love Is Free" z jejího projektu La Bagatelle Magique.

Velkou radost dělaly i nové skladby. "Talk To Me" znovu potvrdila, že jde o hit jako hrom. O to větší ostuda pro rádia, která ji místo nekonečné rotace omšelých jistot nechávají prakticky bez povšimnutí. Výborně fungovaly také "It Don't Mean a Thing", "Sucker for Love" nebo "Light Up", které vedle starších klasik působily naprosto samozřejmě.

Jediné výraznější zklidnění přišlo ve chvíli, kdy se k Robyn přidal klavírista. Z výšky se snesly světelné krychle a švédská diva nabídla intimní akustickou verzi "Be Mine", která na chvíli zastavila taneční běsnění a připomněla, že za všemi těmi beaty stojí především výjimečné písničkářství.

Přídavek už byl přesně takový, jaký si fanoušci přáli. "Missing U" následovala "Call Your Girlfriend" a nakonec monumentální "Dancing on My Own". První refrén posledně jmenované prakticky odzpívala celá hala. Robyn se jen usmívala a nechala tisíce hlasů udělat práci za sebe. Snad jedinou drobnou kaňkou zůstalo, že tentokrát nedošlo na úplně první velký hit "Show Me Love", který přitom ještě o pět dní dříve zazněl v Londýně.

Kouzlo celého večera ale neskončilo ani po závěrečném potlesku. Jen pár minut od arény se v jedné večerce spontánně rozjela improvizovaná afterparty. Z reproduktorů hrály její písně, desítky fanoušků zpívaly do ulic "Dancing on My Own" a majitel obchodu si nejspíš právě odškrtával nejúspěšnější večer roku. Lepší marketingový tah snad ani neexistuje. Pusťte lidem písničky z koncertu, který právě skončil, a oni vám během pár minut vykoupí lednice s pitím.

Robyn během večera znovu dokázala, že opravdová hvězda nepotřebuje armádu tanečníků ani efekty za miliony. Nepotřebuje se schovávat za pyrotechniku nebo pohyblivé robotické konstrukce. Stačí jedna záclona, několik světel a osobnost, která naprosto přirozeně zaplní každý centimetr obrovské haly. Vlastně to celé připomínalo videoklip ke "Call Your Girlfriend". Sama v něm tančí v prázdném hangáru. Nic víc. A stejně z něj nejde odtrhnout oči.

Přesně takový byl i Berlín. Jedno velké taneční divadlo, které vzniklo téměř z ničeho. Teď už zbývá jen doufat, že se jednou švédská popová královna odhodlá podívat i na ten velký kus Evropy, který pokračuje východně od Berlína. Protože jestli jí někde budou rozumět stejně dobře jako v německé metropoli, pak rozhodně u nás.