O samotném hudebníkovi by se dalo mluvit v superlativech a těch všemožných přirovnání by se nabízela dlouhá řada. Moby je v těchto aspektech neuchopitelný, stejně tak jeho žánrové rozkročení a jeho bezmezný aktivismus za práva zvířat. Jediné, co už možná skutečně zmizelo, je jeho bouřliváctví, ze kterého s přibývajícím věkem snad i konečně vyrostl. Mohlo by klidně jít o nevyřknuté motto jeho současného alba "Future Quiet", které ho ukazuje v rozvážnější poloze.

Sám přitom stále tvrdí, že má rád tu nabubřelou, energií nabitou hudbu, okolní rachot a nepřetržitý sled událostí, kdy se nezastaví a ani pořádně nenadechne. Neúnavně stále tvoří a po všech kotrmelcích, které do detailu přibližuje časosběrný dokument "Moby Doc", je k nezastavení.

Přesto zjevně dospěl do stádia, kdy mu ona ukřičená a zběsilá realita okolo něj začala lézt na nervy a vznikl prvotní nápad na koncept této nahrávky. Svým způsobem mu malým vodítkem mohly být studiovky "Reprise" a "Resound NYC", na nichž zpětně nahlížel na dříve natočené kompozice a spojil síly se symfoniky.

Dalším pojítkem se stala stařičká skladba "When It's Cold I'd Like to Die" z kolekce "Everything Is Wrong". Ta se z letitého spánku probudila se seriálem "Stranger Things" a sám Moby o ní začal uvažovat v jiných aspektech a dimenzích. Pro její naléhavost si pak vyhlédl Jacoba Luska ze skupiny Gabriels a vznikla její alternativní, o dost melancholičtější verze. Šlo o spojnici do minulosti a zároveň nasměrování do nejbližší budoucnosti.

"Future Quiet" tak náhle boří zaběhlé tvůrčí postupy a cílevědoměji zkoumá, jak by mohla vypadat ona útočiště bez ničivého ruchu okolo nás - takové malé buňky naplněné tichem, bez křiku a agresivních zvuků, které často neutichnou ani během noci. Moby zasedl ke svému klavíru a začal k jednotlivým kolážím přistupovat s novým pohledem na věc, kdy jej ani při psaní netlačil aspekt času a mohl nechat promlouvat vlastní zkušenosti, případně osobní proměny za poslední roky. V tomto ohledu titul pracuje v dosti introspektivním módu.

Ve svém tempu vyprávění nikam nechvátá a často se vnořuje do vod neoklasiky a ambientu, který mu je taktéž po dlouhou dobu blízkým hudebním parťákem. Hnacím motorem se ale primárně staly klavírní, místy až minimalistické linie a struktury, smyčce a jakási přímočarost. Samplů a ploch kláves se tu objevuje poskrovnu, ale zůstávají zastoupeny, neb k němu neodmyslitelně patří. Vedle Jacoba zde dále vokálně hostují Serpentwithfeet, Elise Serenelle a India Carney.

Ve výsledku zde autor zatáhl za pomyslnou záchrannou brzdu před nespavostí a hmatatelnou úzkostí. Nechal tak rozvinout až transcendentní atmosféry, které nepřehlušují volný tok myšlenek, kdy ani použité mluvené slovo nepůsobí jako rušivý element. Reflexe a táhlé, uklidňující melodické plochy odkrývají postupně všechny vrstvy, které sám hlavní aktér chtěl tímto vyobrazit do patřičných detailů zvukomaleb. "Future Quiet" je zvukovou terapií do nepohody.

Kompozice "Estrella del Mar", "Retreat" nebo "Ruhe" tuto konzistenci nenápadně rozšiřují do dalších koutů. "This Was Never Meant for Us" využívá samplů, které jsou uvedeny pozpátku. Některé elementy byly zaznamenány s terénními ruchy, mapujícími místa vzniku, vokální party se prý dokonce natáčely na starou magnetofonovou pásku. Dvojice "Mott Street 1992" a "Tallinn" patří k nejvýraznějším a emočně vypjatým momentům, kdy u druhé jmenované postřehnete v koutcích očí rodící se slzy.

Dílo svou stopáží hodně přes osmdesát minut nepatří k úplně skromným soustům k poslechu, navíc vyžaduje nemalou pozornost. Pokud toto pouto udržíte po celou dobu, budete mít možnost svým způsobem si vyslechnout imaginární rozhovor, kdy v současnosti žijící hlavní hrdina vyzpovídá své mladší já. Tento do houževnatě sytých barev vnořený dialog je přetlumočen do toku jednotlivých hudebních taktů a táhlých struktur.

"Future Quiet" svým pojetím do této skládačky taktéž zapadá. A to výtečně. Moby svým cílevědomým přístupem totiž ukazuje opozit rušné reality okolo nás. Minimalistický jazyk, řeč klavírních a ambientních linií za doprovodu smyčců, které se tu vzájemně proplétají a konstatují mnohé známé, co není třeba ani vyřknout nahlas.

Na druhou stranu svým komorním pojetím vše získalo hmatatelnost a jednotlivé, až hloubavé elementy této nahrávky vás pevně obepnou a nechají volným tempem pracovat imaginaci každého z nás. Nechybí ani koláž emocionálních prohlubní. Moby tak natočil velmi silnou kolekci, která staví na pilířích tvořících jeho nedílnou součást.