Když se dnes mluví o Mobym, většina posluchačů si vybaví především přelomové album "Play", které z něj na konci devadesátých let udělalo globální hvězdu. Nebo seriál "Jak jsem poznal vaši matku", ve kterém byl interpret vedle Dishwally považován za hudební modlu. A to oprávněně. Vraťme se však zpět do roku 1995. Konkrétně do 14. března 1995, protože právě toto datum představuje moment, kdy se Richard Melville Hall alias Moby poprvé naplno našel jako umělec a zároveň odmítl přijmout jakoukoli definici toho, čím by měl být.

I když v té době měl na kontě už dvě studiovky, sám později přiznal, že "Everything Is Wrong" považoval za své první skutečně legitimní album. Po podpisu smlouvy s vydavatelstvími Mute Records a Elektra Records dostal příležitost vytvořit nahrávku, která by konečně obsáhla všechny hudební vlivy, které miloval.

Umělec později vysvětloval, že se jednoduše obával, že už nikdy nedostane šanci natočit další desku. Proto se rozhodl vměstnat na jednu jedinou vše, co ho fascinovalo - techno, ambient, punk, rock, gospel, industriál i klasiku.

Hudba vznikala v miniaturním bytě na Mott Street v newyorském Manhattanu. Moby album nahrál i smíchal sám za pomoci levného vybavení a bez výraznějších technických zkušeností. Přesto právě tato lo-fi domácí produkce dala nahrávce osobitý charakter. Dnes může znít neuvěřitelně, že řadovka, která později zaujala kritiky i hollywoodského režiséra Michaela Manna, vznikla v podstatě jako projekt v malé ložnici.

Už samotný název "Everything Is Wrong", tedy "Všechno je špatně", naznačuje, že nejde o optimistickou taneční desku. Muzikant tehdy prožíval období silného aktivismu. Jako přesvědčený vegan a bojovník za práva zvířat vnímal svět jako místo plné nespravedlnosti a frustrace. Do bookletu proto zařadil osobní eseje, citáty myslitelů od Alberta Einsteina po Františka z Assisi a množství informací o ekologii, vegetariánství či pokusech na zvířatech.

Tento postoj prostupuje celým dílem, ale ne formou politických sloganů, jaké můžete slyšet například v tvorbě Rage Against The Machine či raných Skunk Anansie, ale jako všudypřítomný pocit neklidu. Moby zde nevytváří elektronickou hudbu jako únik z reality. Naopak. Jeho skladby působí jako přímá konfrontace s chaosem moderního světa.

Jedním z největších triumfů třetí studiovky se stal její emocionální rozsah. Zběsilá klubová energie skladby "Feeling So Real" připomíná vrchol raveové éry devadesátých let. O pár minut později však posluchače čeká melancholická hloubka "Into the Blue", která jako by přicházela z úplně jiné desky.

Podobně funguje i monumentální instrumentálka "God Moving Over the Face of the Waters", dodnes považovaná za jednu z nejkrásnějších písní v Mobyho repertoáru. Minimalistická, pomalu gradující kompozice vytváří téměř filmovou atmosféru a později se objevila dokonce ve filmu "Nelítostný souboj" s hereckou svatou trojicí - Al Pacinem, Robertem De Nirem a Valem Kilmerem.

V roce 2006 ji navíc zremixoval Unkle a umístil ji na svůj remixový počin "Self Defence: Never, Never, Land Reconstructed and Bonus Beats", který na nahrávce najdete pod názvem "In A State". Ve zmiňovaném snímku také zazní DJova předělávka slavné písničky "New Dawn Fades" od kultovních Joy Division, ale to je jen taková malá odbočka.

Hypnotická "First Cool Hive", jejíž hluboká basová linka představuje jeden z vrcholů ambientně-elektronické části alba, se pro změnu objevila na konci "Vřískotu". Moby však dával jasně najevo, že se nebojí ani tvrdších poloh. "All That I Need Is to Be Loved" otevřeně čerpá inspiraci z tvorby Ministry a přináší industriální agresivitu, která na tehdejší elektronické scéně platila spíše za výjimku.

Ne všechny experimenty ale fungují stejně dobře. Skladba "What Love?" působí vedle ostatního materiálu poněkud přehnaně a nedokáže propojit industriální prvky s emocionální hloubkou tak přesvědčivě jako její předchůdce. Právě zde se nachází největší slabina alba. Jeho první polovina je plná energických tanečních skladeb, zatímco druhá se postupně propadá do intimnějších a melancholičtějších nálad, přičemž přechod mezi těmito polohami nepůsobí vždy plynule.

I když se může zdát, že "Everything Is Wrong" postrádá soudržnost, dnes už víme, že to bylo spíše Mobyho snahou vtěsnat sem všechno. A jak se říká: Všechno zlé je pro něco dobré. Platí to i pro tuto desku. Protože v této roztříštěnosti tkví její síla. Skladby nevyznívají jako pečlivě naplánovaná cesta, ale jako proud myšlenek člověka, který odmítá zjednodušovat vlastní identitu. A ve své době šlo o odvážný krok.

Navzdory množství syntezátorů se jedná o o překvapivě lidské album. Je plné nejistoty, zranitelnosti a vnitřních konfliktů. Tato emocionalita jej odlišovala od mnoha tehdejších tanečních nahrávek, které často stavěly především na funkčnosti pro klubové prostředí.

"Everything Is Wrong" není dokonalé dílo. Místy zní nesourodě a občas až příliš ambiciózně, ale díky tomu zůstává živější než většina elektronických desek své doby. Moby zde dokázal spojit taneční energii s melancholií, politickou frustraci s osobní introspekcí a elektronickou produkci s lidskou zranitelností.