V úmorných vedrech, která koncertu předcházela, se nepříliš dobře klimatizovaný svatostánek plzeňského hokeje nejevil jako ideální volba. Poměrně zaplněná, byť ne vyprodaná hala se topila v potu saunujících se diváků napříč generacemi, kteří odvážně vzdorovali nekomfortním podmínkám. Fronty na pití byly neúnosně dlouhé a led v nápojích roztál dřív, než se přehřátý zákazník vůbec napil.

A jestli to měli těžké fanoušci, co teprve předskakující německý projekt Florian Grey, který bojoval nejen s teplotou, ale po většinu svého setu i s hrozným, často vazbícím zvukem. Ve zvukovém teroru se ale dal rozeznat slušný gotický rock se snahou o melodii i tvrdší kytary. V měkčích polohách evokoval poetiku The Cure, v tvrdších pak třeba The 69 Eyes. Nicméně pětatřicet minut bylo tak akorát, aby se naplno neprojevily mantinely tvorby formace.

Alice Cooper přijel do Česka v rámci turné "Alice's Attic", což znamená, že zašátral v pavučinou omšelých koutech své tvůrčí půdy a místo novinek nabídl osvědčené klasiky i starší, méně známé pecky ze svých raných let. Novou tvorbu, včetně poslední desky s původní kapelou "Road", zcela ignoroval a nejmladším zástupcem setlistu se tak stala titulní pecka "Dirty Diamonds" z roku 2005.

Také show připomínala spíš než šokující podívanou návštěvu starého strašidelného hradu s vrzajícími vozíky a blikajícíma očima bubáků. Tu se během "Feed My Frankenstein" na pódiu mihl obří panák s obličejem Alice Coopera, při "Brutal Planet" zase principála svázali do svěrací kazajky, aby se z ní v následující písni "Ballad of Dwight Fry" okázale dostal.

Nechyběla ani proslulá poprava gilotinou, která je popravdě pořád docela efektní a během níž mu sekundovala jeho manželka. Ta následně před diváky mávala jeho uťatou hlavou.

Kromě divadelních vložek se Cooper věnoval pouze zpěvu, který sice nemá takovou sílu jako kdysi, ale vzhledem k věku je to pochopitelné. Jeho specifická barva hlasu a chraplák mají nicméně pořád své kouzlo. K divákům prakticky vůbec nepromlouval a až ke konci je párkrát pobídl k větší aktivitě. Ti se sice snažili, ale horko je výrazně utlumilo a dostat z nich byť jen ruce nad hlavu bylo pro kapelu obtížným úkolem.

I kvůli tomu připomínala atmosféra večera spíš divadelní performanci než klasický rockový koncert. Dívalo se na to celé moc pěkně, zvlášť když za zády skupiny běžela docela atraktivní vizualizace, třeba s rozpohybovanými fotografiemi mladého Vincenta Furniera. O strhující zážitek už se ale opravdu nejednalo. Nezapomínejme však, že Alice Cooper oslaví za necelé dva roky osmdesát. Buďme rádi, že je ochotný trmácet se do našich končin až zpoza oceánu.