Už s úvodní skladbou "Odmítám zítřek" se tak před posluchačem otevírá svět, který nepřipouští barvy. Heiden ladí svých devět nových kusů do syrové mlhy Bílých Karpat, odstínů šedé, kde se kontury rozplývají. Ocitáme se do určité míry v mytologickém světě, kde mizí čas a prostor a zůstává tísnivý pocit samoty a úzkost člověka - možná by bylo vhodnější napsat bytosti, snad té, která tak smutně hledí z přebalu alba a která je v tomto meziprostoru nucena existovat.

Kapele se daří budovat - a hlavně po celou dobu stopáže udržet - svíravou atmosféru. Ta posluchače sugestivně omotává chladnými riffy a střídmě použitými klávesami. Střídají se pomalejší, hypnotické pasáže s těmi agresivními, které vpřed vlečou uhánějící blast beaty bicích.

Tlak a tah jsou podstatnější než melodické drobnokresby, nahrávka nicméně neztrácí na přehlednosti. Její kompozice drží pohromadě jako skvěle sesazený a seřízený celek, který posluchači nabízí dostatek orientačních bodů a momentů, které drží odvážného poutníka tímto mlžným světem ve střehu.

Texty, které opět příležitostně pracují s nářečím, dokážou velmi dobře vystihnout svár duše potácející se v úzkosti samoty. Heiden hojně pracují s obrazy přírody ("Jak zvláštní počasí, voda teče z polí, stromů, mlází / A vzduch je tak těžký, něco se kazí") a úspěšně se jim daří budovat až fyzický pocit lezavého chladu - ne zimy, mrazu, ale určité syrovosti na hraně podzimu a zimy, která zalézá pod nehty a vysává energii.

Až depresivní samotu dovedou vystihnout pádnou metaforou ("...ta černá stěna / Nevidím na její vrchol / je hladká jako sklo a všude kolem / Přijde mi, jako by vypila slunce / Polkla měsíc a zadusila všechny hvězdy").

Pohybují se ve světě, kde se skutečnost prolíná s folklórní magií a symbolikou. Krátká skladba "Rozsudek", jakási mezihra oddělující dvě poloviny alba, odráží magický obřad, "Temnoplodec" - což je mimochodem méně užívaný název pro černý rybíz - zase oživuje postavu, která jako by z folklóru Bílých Karpat přímo vzešla.

Celý obraz Heiden skládají z útržkovitých obrazů a náznaků, střídají se tu ich-formové vhledy ("Potichu poslouchám svoji krev v žilách") a strohá, ale obrazotvorností bohatá konstatování ("Do hlíny vepsané čáry a znamení / Ve vzduchu kouř a v srdci změna").

"Cma" je prosycena poezií a tajemstvím, formace spíše vytváří pocity, než aby vyprávěla příběhy. A přesto ty fragmenty vyprávění cítíte, příběh jakéhosi neurčitě charakterizovaného vyvržence tu neustále probublává.

Jde o sevřené dílo, které funguje jako celek, nikoliv jenom jako suma jednotlivých skladeb. Kompaktní atmosféra, celkový výraz, pevný, až monolitický zvuk, který ale dává dostatek prostoru detailům, poetické texty - všechno to tu hraje a ladí. Heiden nepředkládají posluchači jednohubku, ale album, které velmi snadno pohltí a nějakou dobu nepustí.