Marcell s kytaristou a producentem fiedlerskim a stále ještě relativně novým bubeníkem Adamem Košem si v neděli po druhé odpoledne na hlavní stagi opakovaně trochu postěžovali, že nedorazilo víc lidí. V tu chvíli před nimi opravdu stálo jen pár desítek posluchačů. Nejspíš ale netušili, že podobně to vypadalo i v předchozích dvou dnech.

Navíc na ostrém slunci, které během jejich setu pálilo o sto šest, to vážně nebylo moc příjemné. Hovořit proto o nějakém velkém paření, ať už diváků nebo hudebníků, moc dobře nešlo, bereme-li tím na mysli tanec. Pokud ale šlo o horké paprsky právě startujícího léta, najednou to byla úplně jiná písnička. Nadto se ještě sluší dodat, že novopečený otec Marcell měl za sebou z předchozího dne dvoják a dlouhé přejezdy, takže lze pochopit, že mu do skoku zrovna nebylo.

Stejně jako na křtu v Roxy i tady jako intro zaznělo "Rigoletto" Giuseppe Verdiho jako odkaz na nahrávání zatím poslední studiovky v Itálii. Finalista reality show "Zrádci" celým vystoupením poctivě provázel, vracel se k tomu, kde se jednotlivé skladby nahrávaly, a zmínil i studio v Brightonu, kde natáčeli také Razorlight, kteří jej měli na pódiu zakrátko vystřídat. Zpívalo mu to stejně skvěle jako kdykoliv jindy, zvuk zněl naprosto parádně, diváci se tleskáním zapojovali, zaujal však také Adam Koš, který si třeba nesinglovou "Topil v moři" viditelně užil.

Škoda jen, že nedorazil nikdo z možných hostů, a i vzhledem k atmosféře a logicky nevýrazným světlům zůstaly předchozí koncerty v Roxy či na ostravských Colours nepřekonány. Nicméně vzhledem k tomu, kolik kolegů a kamarádů se předchozí večer sešlo na Miraiově FM City Festu ve Frýdku-Místku a jaká asi mohla být večerka, dá se předpokládat, že potenciální hosté ještě dospávali.

Každopádně překvapilo nezařazení songu "Tvůj svět", jednoho z největších hitů. Naopak "Vanilkové nebe", jedna z nejlepších CZ/SK věcí uplynulého roku, jako obvykle nesmírně potěšilo.

Ačkoliv se nabízelo, že následující britští indierockoví pokračovatelé Fletchr Fletchr budou zákonitě kvalitnější, nestalo se. Jejich koncertu až na hustší publikum sice nic nechybělo, ale nad rámec příjemné a zapomenutelné poslechovky se nedostal. Kdo má urgentní potřebu poznat novou kapelu ze studnice tohoto nevyčerpatelného žánru, může těmto předskokanům Imagine Dragons dát šanci. Pokud si ale člověk vystačí se svými dosavadními oblíbenci, tady mu nic důležitého mezi prsty neprotéká.

Do jisté míry by výše řečené mohlo platit i pro už zmíněné veterány z Razorlight, to by však tito sympaťáci, jejichž frontman při pomalu zapadajícím slunci vystrčil zpod košile holou hruď, nesměli napsat svůj největší hit. "America" z jejich druhé studiovky letos slaví dvě dekády od vydání, nezdálo se však, že by jakkoliv zestárla. Nadále jde o ukrutně návykový, nesmírně líbivý a přitom nijak nepodlézající song, kterého se snad ani nedá nabažit. Čert vem zbytek - jinak velmi solidního - materiálu, na tuhle partu stojí za to chodit zas a znovu jen a pouze kvůli skladbě, kterou ve své době kritici naprosto strhali.

Pokud by se o libovolném koncertě dalo někdy prohlásit, že byl lahodný, zcela jistě by si toto neobvyklé přídavné jméno vysloužili sladcí popaři z Oh Wonder, kteří ostatně na Metronome Prague zahráli už v minulosti. Nyní by se k nim dala přiřadit i další skupina začínající na písmeno "O", tedy Of Monsters And Men. Ti stejně jako jejich předchůdci dovedli snahu o slazení mužského a ženského vokálu takřka k dokonalosti, a jejich vystoupení proto působilo jako balzám pro unavené uši.

Ačkoliv pocházejí z Islandu, což v jejich tvorbě prakticky neuslyšíte, naživo dokážou příjemně hladit po srsti, ale také vzít do ruky dokonce pět (!) kytar, až struny regulérně praskaly, a při gradaci písní ad absurdum rozdrásat kůži do krve stejně jako bříška vlastních prstů.

Stejně jako následně Sting, ani oni k publiku téměř nepromluvili. V obou případech však platí, že když jde z muziky taková poctivost jako právě u těchto dvou interpretů, slova se zdají nadbytečná. A pokud se k někomu ještě nedostala jejich aktuální deska, určitě stojí za pozornost. Další hit ráže "Little Talks" tam sice není, ale výborných písniček o návratu k sobě samému i tak nabízí plnou náruč.

Posledním, kdo vystoupil na menší Live Nation scéně, byl Don West. A zase jednou se ukázalo, že pokud si Metronome tak trochu krade interprety z polského Open'er festivalu, bývá nejlepší. Kdo dosud australského hudebníka a očividného lva salonů v upnutém nátělníku, který si nepřekvapivě přivydělává jako model, nezaregistroval, měl by to co nejdřív napravit. Jeho image lázeňského šviháka tomu sice nenapovídá, muziku se svou kapelou ale vytváří nádhernou.

Soul sedmdesátých let se v jeho případě napájí tu u Marvina Gaye, tu u Bruna Marse, tam třeba u Jalena Ngondy. Zní to poctivě zahraně, výborně odzpívaně, nechybějí tomu dlouhá sóla na trumpetu nebo saxofon a dá se u toho úžasně svalit do trávy a jen si to užívat. Debutové album "Give Me All Your Love" mu vyšlo teprve loni v listopadu, celou kariéru má tak před sebou. A koho v hudbě baví uklidňující, pohodové tempo, bublající spodky a v dobrém slova smyslu nevzrušivá, nikam se neženoucí píseň, měl by mu dát šanci. Velký objev a šťastná ruka dramaturgie.

A Sting? Ten zase jednou trochu překvapil. Stejně jako loni přijel s nezvykle nakrátko ostříhaným kytaristou Dominicem Millerem a jeho záměrně neostříhaným nehtem na palci, kterým tu a tam zadrnká. Na bicí opět hrál Chris Maas původem z Lucemburska, který ve svém životopise má napsané i Mumford & Sons a Maggie Rogers. Tentokrát však principál dorazil v černém, nikoliv v bílém tričku jako obvykle. A také si častěji, než to od něj známe, unaveně sedal na židličku. A to je důležitý detail.

Jakkoliv se totiž může zdát úsměvné, že u nás britský interpret jen za posledních pět let veřejně zazpíval už osmkrát, což je vážně nestandardní, právě tím sezením snad i nevědomky připomněl, že ho to tempo (a nejspíš i vleklé soudní spory o peníze s bývalými spoluhráči z The Police) začíná zmáhat. Ačkoliv na to stále nevypadá, sedmdesát čtyři let je na některé činnosti opravdu hodně. Bezmála dvouhodinový koncert tak už zmáhá také jeho, což snad i těm, kdo se nad jeho zdejším koncertováním škodolibě ušklíbají, muselo připomenout, že i on je jen člověk. A že patrně nebude dlouho trvat a jednoho dne už prostě jezdit přestane nadobro.

Takto chmurné myšlenky však šly přesně proti tomu, o co se svou družinou snažil. Setlist obsahoval očekávané položky na očekávatelných místech, takže kdo jej v posledních letech zažil v libovolném českém městě, má velmi dobrou představu, co se dělo. A že těch hitů složil požehnaně.

Kompletní seznam si přečtěte v setlistu výše, pro úplnost snad jen stačí dodat, že "Fields Of Gold" opět odzpíval na své poměry ledabyle - záměrně zvláštně frázoval, nevyslovoval koncovky a kytarista mu do svého sóla propašoval pár tónů navíc a o fous jinam, takže kdo má skladbu opravdu dobře naposlouchanou, mohl zaznamenat změny, které jí moc neslušely.

To je ale jen drobná kaňka na jinak velmi vydařeném vystoupení, o němž by primárně mělo zaznít, jaké raritky se do programu dostaly. Oproti podzimnímu Brnu se z programu vytratila "A Thousand Years", tedy skladba, která v jeho setech často jednou zazní a na dalším koncertě zase uvolní místo něčemu jinému.

Naopak ve srovnání s ostravskými Colours do setlistu přibyla stejně jako v Brně balada "When We Dance". Což je taková náhoda, že by člověk málem věřil, že Sting četl náš článek a na just se podle toho zařídil. A ten finální tón dal tak dokonale, že to až vhánělo slzy do očí. Jeden by nevěřil, že něco takového od něj ještě někdy v životě znovu uslyší. Přes všechny jeho megahity patřilo právě těchto pár vteřin ke klíčovým okamžikům, kvůli kterým se vyplatilo v neděli na festival přijít.

Zmínku si zaslouží také kameramani, kteří cíleně mířili čočky svých strojů na hmatníky, a umožnili tak divákům přesně sledovat, co se právě děje a kde vznikají jejich oblíbené melodie. Přes všechen obdiv k tomu, že otec šesti dětí zvládá zpěv i hru na basu zároveň, což není obvyklé, a současně dokáže se svými kolegy dodat koncertu s minimem nástrojů tolik barev, až oči přecházejí, je však potřeba nakonec poděkovat i organizátorům.

Přes všechny trable s vodou, stínem, dramaturgií i nelibostí některých návštěvníků kvůli čipům či areálu v Letňanech je potřeba uznat, že to organizátoři nemají lehké. Dělat festival ve městě, kde musí končit před desátou, aby jim to jisté iniciativy neomlátily o hlavu, a pak ještě sledovat, jak si i tak najdou pro svou agendu něco jiného, na čem svou kritiku postavit, to chce hroší kůži a pořádnou výdrž. Není však důvod si něco nalhávat - Metronome Prague má k nejlepším českým festivalům stále ještě poměrně daleko a chyb dělá víc, než by po deseti letech existence a s nemalým rozpočtem musel.

Na druhou stranu - když člověk vidí, že zase jednou vznikl areál výrazně větší, než by vzhledem k návštěvnosti musel být, a že v době uzávěrky tohoto článku stále neznáme termín příštího ročníku, ačkoliv jeho okamžité oznámení se v posledních letech stalo v branži dobrým zvykem, klade si otázky o jeho budoucnosti. Zda vůbec nějaká ještě bude. A přes všechny průšvihy mu drží palce, aby byla. Protože v opačném případě budeme muset chodit buď zase jen na akce plné domácích jistot, nebo se bát, že se po vzoru Slovenska z festivalů stanou loterie. Rock pod Kameňom (a nejen on) by mohl vyprávět.