Také druhý festivalový den se rozjížděl velmi pozvolna. Ukázala se i dramaturgická rozháranost, kdy například na Balu Brigada, což je kapela do jisté míry podobná třeba Twenty One Pilots, se v parném počasí sešlo opět poměrně skromné publikum. A také třeba Judeline, což je španělská princezna flamenca, ne náhodou vzdáleně připomínající slavnější Rosalíu, měla pod pódiem relativně málo lidí.

Do jisté míry v tom sehrálo roli horké počasí. Také ale bylo znát, že lidé 40+, kteří dlouhodobě platí za hlavní cílovku Metronome Prague, nejsou na podobné experimenty zvědaví a raději proto do areálu dorazí později.

Šlo tady ale o ten kontrast, kdy mnozí návštěvníci raději šli čekat na opodál se chystající Slowdive a za ticha koukali do prázdna či do displejů telefonů, než aby absolvovali další minuty ve společnosti zpěvačky z Madridu. Ten kontrast snad ani nemohl být víc do očí bijící - na jedné straně rozhoupané boky a jižanský temperament, na straně druhé soustředěný a zasněný shoegaze plný atmosférických kytarových ploch. Obojí má své kvality i publikum, ale nasadit takto protichůdné interprety hned po sobě se neukázalo jako moc dobrý nápad.

A navíc - nechat hrát shoegazeovou kapelu za světla, kdy ani nemůže naplno využít svůj světelný park a vytvářet tak trochu vesmírnou náladu, by mělo být klasifikováno jako zločin. Navrátivší se legendy tohoto specifického žánru nepatří k formacím, u kterých chcete stát na slunci a sledovat, co se děje na pódiu. Naopak - jen ať si statičtí muzikanti hrají, co mají. Vy se chcete a potřebujete naladit tím, že si k tomu v klidu sednete nebo ještě lépe i lehnete, přivřete nebo dokonce zcela zavřete oči a necháte se unášet.

U této kapely totiž nečekáte na show nebo hity. Jde o to vytvořit si podmínky k tomu, abyste naplno mohli vnímat jen a pouze hudbu samotnou. Jinak nemáte šanci pochopit, co je na té skupině zajímavé a proč ji lidé po celém světě tak vyzdvihují. A jelikož podmínky situaci nepřály, užít si koncert fenomenálního tělesa vedeného charismatickou a éterickou zpěvačkou Rachel Goswell, který by za jiných okolností mohl aspirovat na nejsilnější zážitek letošního ročníku, šlo jen s jistými obtížemi.

Právě během setu legend z Readingu se areál před šestou hodinou večerní začal konečně trochu více zaplňovat. Slunce zesláblo, hrozící bouřka nakonec nepřišla a diváci ve zmíněné věkové kategorii 40+ konečně dorazili do areálu ve větším počtu. Na programu totiž byli Manic Street Preachers. Nikoliv Pričis, jak je nazvala nepříjemně ukřičená a evidentně nepřipravená moderátorka, jejíž přínos celé akci zůstává záhadou.

Kytarové legendy z Walesu měly vlajky odkazující na svůj původ na scéně hned dvě a velmi rychle ukázaly, že na své síle od zatím posledního českého vystoupení na Rock for People 2019 neztratily ani kousek. James Dean Bradfield má stále hlas pevný jako skála a sedmapadesát byste mu patrně netipovali.

Z nového alba "Critical Thinking" sice muzikanti zahráli jen dvě věci ("Decline & Fall" a "Hiding In Plain Sight"), i tak ale potěšilo je zase po letech slyšet. A zvláště slova z největšího pop-rockového hitu "If You Tolerate This Your Children Will Be Next" rezonují vzhledem k dění ve světě stále silněji.

Pokud nepočítáme vytrvalce vyčkávající na headlinera, rozdělilo se po skončení koncertu publikum na tři části. Ta první si šla vystát frontu na nabití čipů, zbývající dvě se musely rozmyslet, zda zvolit synthpopovou skupinu, tedy Purity Ring, nebo psychedelické a zasloužené umělce z The Flaming Lips.

Asi nejbolestivější dosavadní dilema festivalu vyústilo v to, že nejmenší počet lidí skončil u Purity Ring. Což je ale obrovská škoda! Extravagantní duo, které si k dokončení alba "Witness" pozvala třeba i Katy Perry, bylo ztělesněním něčeho nového a neokoukaného, tedy přesně těch atributů, které chcete na festivalech slyšet.

Zpěv Megan James totiž nebyl ve středu dění, jak bývá zvykem, naopak zůstala schovaná za konstrukcí přístrojů, jejichž dominantou se stal na zakázku vyrobený nástroj ve tvaru stromů, do nějž byly připojeny pady, laptop i osm speciálních zařízení. Ty by šlo připodobnit k větrákům, na nichž jsou ale zobrazovány vizuální efekty, například podzimní listí.

Záměrem dvojice, která už nechtěla setrvat jen v roli bubeníků, respektive pianistů, a tak podobně jako svého času Arcade Fire vytvořila technologicky propracované vystoupení, bylo, abyste na DJe mohli koukat, jak tu hudbu naživo vytváří přímo před vámi.

A to takovým způsobem, že to dle hlavní kreativní tváře, tedy Corina Roddicka, má vypadat jako hra na perkuse. A přesně to se i povedlo, a tak vůbec nezáleželo na tom, že se formace na nové desce nechala inspirovat videohrami "Final Fantasy X" nebo "NieR: Automata". To jsou podružné věci.

Hlavní bylo, že na hudební scénu přinesla něco svěžího, neokoukaného a do jisté míry i fascinujícího. Za cílovku proto v tomto případě neplatí jen ultrapopaři, ale kdokoliv, kdo občas zažívá pocit, že už v hudbě všechno zažil. Inovátoři z Purity Ring si rozhodně zaslouží, aby o nich vědělo více lidí. Dosud nejlepší koncert festivalu.

Odejít z tak fenomenálního setu bylo velice obtížné, nicméně právě The Flaming Lips zase před lety ukazovali cestu jiným. Tentokrát už ale v mnohem střízlivějším podání. Tytam jsou spolupráce s Miley Cyrus nebo frontmanovo putování davem v nafukovací kouli - mimochodem, všimli jste si, jak tento prvek ze stadionových show v posledních letech bohužel vymizel?

Frontman Wayne Coone však do Prahy nedorazil v dobré kondici. Moc mu to nezpívalo, s výškami se trápil, nicméně nafukovacími balonky ve tvaru rtů, očí či s nápisem "Fuck Yeah Prague" potěšily a připomněly extravagantní minulost. Po překvapivě zařazeném coveru protiválečné skladby Black Sabbath a proslovu o tom, jak se musí zabíjet mladí lidé navzájem, když by přitom bylo lepší vyslat do pouště roboty, zpěvák přiznal, že předchozí koncert ve Vídni si vyžádal hospitalizaci.

"Měl jsem podezření na zápal plic, ale doktoři mi nasadili tak silná antibiotika, že jsem rád, že tady můžu dnes stát," prohlásil, když koncert za pomoci nafukovací duhy gradoval největším hitem "Do You Realize?".

Komfortní zóna, to je esence Nicka Cavea pro dnešní čtyřicátníky a ještě starší fanoušky, kteří na něj s chutí vyráží zas a znovu. Ve světě, kde jim nezbylo moc jistot, který se jim mění před očima a vyvíjí se směrem, s nímž se mnozí odmítají smířit, už koncerty australského zpěváka nejsou o překvapeních. Cave se na festival vrátil po pouhých čtyřech letech mimo jiné i proto, že v letošní sezoně mnoho interpretů, kteří by ustáli roli headlinera Metronomu Prague, k dispozici nejspíš nebylo.

Leda by pořadatelé sáhli po Florence + The Machine, která ale v O2 areně zpívala na jaře. Nebo The Cure, kteří taktéž jedou festivaly v podobném termínu. Také Nick si v libeňské hale zazpíval nedávno, tudíž bylo takřka ložené, že kdo na něj vyrazí do Letňan, musí se připravit na to, že uvidí takřka totéž, co relativně nedávno už zažil.

Jenže jakkoliv byl jeho koncert vesměs prost zásadních překvapení (snad jen raritu "Train Long-Suffering" čekal málokdo) o to v něm vůbec nešlo. A pro pořádek - snad jen to nečekané zařazení "The Weeping Song" a "Wide Lovely Eyes" v přídavku zaskočilo, aktuálně je totiž do setlistu zařazuje jedině v případě, že má dostatek hracího času. Jinak ale šlo o pravý opak.

Připomenout vystoupení, které mnozí návštěvníci zažili poprvé třeba už před dvaceti a více lety, a nostalgicky je zanést zpět do toho okamžiku. Uvelebit je v nostalgii a podobně, jako když se lidé vrací k x-tému sledování "Přátel", "Hvězdných válek" nebo "Everwoodu", jim ukázat svět, ve kterém sice znají všechny fóry, zvraty, gradace i vývoj příběhu, ale právě ta očekávatelnost a schopnost předvídat, co bude dál, jim připomíná, že ještě existují místa, kde je svět v pořádku. A kde jim - přes všechny ty tragédie, o kterých Nick zpívá - může být příjemně.

Ústřední postava, která samozřejmě nechyběla ani v seriálu "Simpsonovi", zůstávala tradičně kontaktní: s fanoušky v prvních řadách si vytrvale podávala ruce, případně jim i leccos podepsala, což umožňovala už tradičně připravená konstrukce pro catwalk u bariér, bez níž si Caveovy koncerty už snad ani nelze představit.

On sám přitom pravidelně odbíhal ke klavíru, nicméně až napočtvrté, tedy při titulní "Wild God", což je album, z nějž se tentokrát moc nečerpalo, tam skutečně zůstal a pořádně na něj zahrál. Ozdobou jeho koncertů však i přesto nadále zůstává desetičlenná sestava The Bad Seeds, která i díky dočasné výpomoci baskytaristy Radiohead vystoupení dodala na bohatosti a poctivé muzikálnosti.

Zamrzela snad jen absence zpěvačky Never Sol, o pár hodin dříve zveřejněná společná fotka zavdávala k myšlenkám, že by snad mohlo dojít ke koncertní kooperaci a speciálnímu momentu. Také je škoda, že skoro celý koncert probíhal ještě za světla. Sevřenost, tma a - dá-li se to tak říct - také intimita O2 areny celému zážitku prospěla předloni více, než plné vědomí okolního světa, kde fanoušci pendlují pro pivo nebo na záchod a narušují jindy tak magickou atmosféru.

Metronome Prague však k deseti letům do jisté míry vachrlaté existence potřeboval triumf. Není pochyb o tom, že Nick Cave a spol. mu ho svým koncertem dodali.