I kdyby tahle čtveřice muzikantů, která se pod logem se slonem a názvem Beat sdružila, hrála dětská rozpočítadla, stálo by to za účast. Adrian Belew a Tony Levin jsou oba obrovské osobnosti a v King Crimson strávili dlouhá léta. Steve Vai si jako kytarová individualita prošel školou u Franka Zappy a konečně bubeník Danny Carey hraje s Tool, kde si všelijakých rytmických zákrut užije až až.

Materiál vybraný, s jednou výjimkou, z trojice desek King Crimson z osmdesátých let - tedy "Discipline", "Beat" a "Three of a Perfect Pair" - už z doporučené účasti vytvořil povinnost. Tedy alespoň pro fanoušky tohoto typu muziky. K příjemné jednoduchosti měl tenhle večer daleko.

To už spíše připomínal lekci z pokročilé matematiky v podání čtyř živých hudebních počítačů. Pánové nastoupili na čas a seriózně. V oblecích, Steve Vai navíc v klobouku. Jen ten Carey jim tu serióznost - dovedu si představit, že záměrně - naboural, když se k vymóděné trojici přidal v kraťasech a tričku. Po čase ale šla saka dolů a není se čemu divit.

Beat svůj koncert rozdělili do dvou setů, přičemž hlavně ten první posluchačům hned na začátek slušně naložil. V osmdesátých letech se King Crimson potkali s novou vlnou a progrockovou monumentalitu desek "In The Court of The Crimson King" a "Larks' Tongues in Aspic" nahradili nevyzpytatelností.

Jako by svou vlastní hudbu prohnali drtičkou na sklo a vzniklé střepy propojili do groteskních vitráží, vyvolávajících specificky podmanivou úzkost. Proplétající se kytarové vzorce, rytmické polyrytmie a arytmie, chaos i harmonie, popové melodie i nevyzpytatelnost, která se za nimi skrývá. V první polovině tak došlo na v zásadě přístupnou singlovku "Model Man" i dvojici náročných opusů "Industry" a"Larks’ Tongues in Aspic Part III", které první polovinu uzavřely.

Přestávka zklidnila pocuchané nervy a přišlápla pedál gradace. Ale také přinesla zádrhel. Belewův zesilovač vypověděl službu a místo hraní se šestasedmdesátiletý kytarista (kdo by mu ty roky hádal?) dal, společně s technikem, do řešení problému. Podařilo se. Milý moment si připravil i Carey, kus setu se za jeho stanovištěm schovávaly jeho malé dcerky, které tatínka, s barevnými sluchátky na uších, doprovázely.

Vznešená "The Sheltering Sky", ikonické kusy "Frame by Frame" - jako by té matematiky nebylo v prvním setu málo! - a "Elephant Talk" a dokonalé finále "Indiscipline". Ovace vestoje byly naprosto na místě.

Návrat na přídavek přinesl největší odklon od zaměření setlistu, totiž titulní skladbu z desky "Red" z roku 1974. Jenže, tenhle tvrdý, nervní kus jako by duchem to, co King Crimson v osmdesátých letech dělali, předjímal. Náběh na standing ovation ale Beat rychle uťali s energickou "Thela Hun Ginjeet" - to už si ale nesedl skoro nikdo. Skvělé zakončení.

Beat nepřivezli show, stavěli na hudbě. Ale je s podivem, s jakou lehkostí dovedou tyhle nesmírně složité a na vzájemnou souhru náročné věci prezentovat. Belew a Vai tu a tam vyšvihli taneček, Levin, když zrovna jeho prsty přesně netrefovaly tóny na hmatníku jeho typického nástroje chapman stick, sahal po fotoaparátu a fotil kolegy i publikum. Mezitím spousta úsměvů a očividné radosti z hraní. Jak se sakra tohle dělá?

Byl to večer muzikantské virtuozity, té neskromné, na odiv dávané. Má to složité a je to složité. Ale tahle profesorská dokonalost ke King Crimson patří. Jejich reinkarnace pod hlavičkou Beat tuhle hudební sofistikovanost a mistrovství drží na špičkové úrovni. Navíc přidává to, co pod pevným vedením Roberta Frippa trochu scházelo: Nadhled.