Už v dobách Talking Heads patřil David Byrne k lidem, kteří posouvali hranice klasického koncertu a hudbu přirozeně míchali s divadlem či tancem. Přidával choreografii, z přestavby pódia udělal scénografický prvek a z muzikantů herce i tanečníky. Během let toto multidisciplinární pojetí dál rozvíjel a přenesl si jej také do sólové tvorby.

S plnohodnotným - to jest nekráceným pro festivalové potřeby - a samostatným setem se vlivný muzikant vrátil do Česka po dvaadvaceti letech. Mezitím se tu nicméně zastavil ještě dvakrát - v roce 2009 na festivalu Colours of Ostrava, kam přivezl program zaměřený na společnou tvorbu s Brianem Enem, a před osmi lety na festivalu Metronome. Tam dorazil se skvělou deskou "American Utopia" a představil formu vystoupení, kterou současné turné, opřené o album "Who Is The Sky", dál rozvíjí a cizeluje.

Z předchozí podoby si bere dvě zásadní věci: ze tří stran uzavřené pódium - jen opony tentokrát nahradily velké LED obrazovky - a bohatý ansámbl muzikantů, tanečníků a vokalistů. Tradiční rozložení kapely na jevišti se tu cíleně rozpadá, neexistuje žádný praktikábl s bubeníkem ani pevně daný post klávesisty. Všechny nástroje si hudebníci nosí s sebou, v případě bubeníka, perkusistů a hráče na klávesy na speciálních konstrukcích, mikrofony zůstávají výhradně hlavové.

Výsledek dává unikátní prostor práci s pohybem. Včetně Davida Byrnea se po stagi pohybovalo třináct lidí, všichni odění v jednotných oranžových kombinézách a oranžově neonových botách. Ač v pohybu, zdánlivě nesoustředění, hráli parádně, s přesným a strhujícím groovem. Do karet navíc tentokrát zahrál i výborný, čitelný zvuk v O2 universu.

Ta tam byla uniformní šeď obleků z éry "American Utopia". Aktuální představení hýří barvami, radostí, humorem a oslavuje lidství. "Láska a laskavost je forma odporu," zaznělo mezi skladbami. David Byrne zpíval a vyprávěl o obyčejných věcech: o tom, jak za covidové pandemie jezdil na kole po prázdných ulicích New Yorku a překvapilo ho, když uslyšel povědomý zvuk - lidské hlasy. O vlastním bytě jako útočišti, o svém mládí, o zpěvu, který spojuje člověka s člověkem, i o prvním dojmu, jenž ovlivňuje naše vnímání druhých.

Zároveň si ale tropil laskavou legraci právě z lidí - to když skladbu "Everybody Laughs" doprovázela kompilace videí s komickými figurkami z ulic amerického velkoměsta a neméně bizarní postavičky si vybral (mj. Antonína Zápotockého) jako pozadí pro vyprávění o "people of Prague".

Projekce dodávaly dění na jevišti další rovinu: tu se Byrne potýkal s vlastním stínem, který si ovšem dělal, co chtěl, jindy se za kapelou objevila skrumáž jmen jejích členů a přesně kopírovala jejich pohyb v prostoru. Diváci sledovali panoramata města, Byrneův byt, záběry z protestů i reklamní slogany a hesla. A stačily drobnosti, vtípky a narážky, aby vyvolaly masivní aplaus - nejsilněji zafungovalo heslo "Make America Gay Again".

Kdykoliv došlo v setlistu na Talking Heads, O2 universum se otřáslo. A že tentokrát David Byrne repertoárem své nejslavnější kapely nešetřil - z její tvorby zaznělo jedenáct z jednadvaceti písní večera. A došlo i na ty nejznámější, byť často v pozměněných aranžích. Hned úvodní "Heaven" dostala smyčcovou podobu, "Psycho Killer" přidala na dramatičnosti, "Burning Down The House" dotáhla celý koncert do euforického finále. Nové písně z "Who Is The Sky?" díky tomu nepůsobily vedle hitů jako povinná výplň, ale jako přirozené pokračování Byrneova celoživotního přemýšlení o rytmu, pohybu, komunitě a podivuhodnosti všedního dne.

David Byrne se svou partou - přičemž se tady vůbec nehrálo na frontmana a doprovod, samotný čtyřiasedmdesátiletý muzikant se v tom mumraji přirozeně ztrácel a splýval s celkem - přivezl do Prahy jedinečný hudební komentář k současnému světu. Mohl být kazatelský, mohl jmenovat a ukazovat prstem. Nedělal to. Vsadil na laskavost, nadhled, hravost, humor a lehkou ironii a výsledné představení mělo obrovský tah i energii. Temnoty je všude kolem dost, Byrne proto vsadil na světlo a naději.