Radost z toho, že ve čtvrtém dni už pršelo jen občas, trumfla euforie z opakovaného potvrzení, že ta teplá voda ve sprchách v kempu (a dokonce i v tom s dovětkem friends, který je určený pro novináře či stánkaře) hned tak nedojde. V Parku 360 se tak mnoha letech zase o trochu lépe žije. Díky za to.

Za pozornost také stojí, že až na blackbeara a Alexisonfire, které se však v obou případech podařilo bryskně nahradit, dosud všichni dorazili a včas vystoupili, jak měli. Podnět k diskuzi jsou v této souvislosti občas zkrácené sety účinkujících, ale nemělo by zapadnout, jak samozřejmé už nám to, že vše jde podle plánu, zevšednělo. Jen si vzpomeňte, jaká byla situace na festivalech před deseti a více lety, kdy ani nemuselo být všude kolem tolik bláta - a jaké to nadělalo v logistice potíže. I to ukazuje, jak se celý byznys zprofesionalizoval.

A že bude sobota hudebně pestřejší než uplynulé dny, nepotvrdila jen headlinerka Halsey, ale třeba už Calva Louise. Ti totiž jako jedni z mála používali mimo kytar a bicích i synťáky - a to už člověka unaveného z nekončících breakdownů příjemně probere. Kouzlo skupiny ale spočívá spíše v tom, že je společně s kytarou a vlastním - někdy čistým, někdy hřmotným - zpěvem obsluhovala všechny zároveň (klidně i během jediného songu) jen jedna žena: až z Venezuely pocházející Jess Allanic.

Společně s Alizon Taho z Francie a Benem Parkerem z Nového Zélandu založili kapelu ve Velké Británii, přičemž nyní je zajímavé sledovat nejen to, jak se všechny tyto zeměpisné lokace propíšou do společného materiálu, dává smysl pozastavit se také nad jejich unikátními stop and go melodiemi. Odpolední set ukázal, že hype okolo nich není zbytečný, a pokud jste je v Hradci Králové minuli, zkuste jim dát šanci někdy příště. Určitě rovněž velmi rychle pochopíte, proč se o nich v posledních měsících tolik mluví.

Na druhé největší scéně to následně rozbalily desítky muzikantů z Police Symphony Orchestra. A pozor, nevyslovují se jako anglické slovíčko pro policii, ale skutečně police. Jsou totiž z Police nad Metují. Poobědové hudební menu v jejich podání zahrnovalo covery AC/DC, Bon Jovi, Dua Lipy, Icona Pop či The Black Eyed Peas, jejichž "Pump It" využili k představení celého projektu formou českého rapu namísto toho originálního od Will.i.ama a spol.

Znělo to mohutně, velkolepě, ba dokonce až pompézně. A ačkoliv žádný z vokalistů bohužel nepodal takový výkon, že byste jej upřednostnili místo originálu, coby zpestření a další oddechnutí od tvrdých kytar to na rozdíl od takového Kida Capichiho, jehož muzika je místy dokonce až protivná, zafungovalo.

Pokud musicserver čtete pravidelně, popová zpěvačka Alessi Rose pro vás jistě nebyla neznámým jménem. V pražské O2 areně už totiž předskakovala jak Dua Lipě, tak také Tate McRae. A jak se můžete dočíst v příslušných reportech, už tehdy jsme vás informovali o tom, že v létě plánuje projezdit evropské festivaly a zapsat se tak do povědomí fanoušků ještě o něco hrubším písmem. Což aktuálně skutečně činí.

Don Broco, jejichž frontman Rob Damiani na scénu přišel v tričku s nápisy odkazujícími na "Last Resort" od Papa Roach, mají Rock for People moc rádi. Dokonce tak moc, že si nejen pamatují čtyři (ve skutečnosti ale tři) roky staré vystoupení, ale dokonce jim zůstala vzpomínka i na to, jak šílené vedro tehdy panovalo. Oproti tomu lidé navštěvující Rock for People mají naopak velice rádi Don Broco, a tak jim milerádi zamávali tričky nad hlavou v předposledním "T-Shirt Song", což už se stalo tradicí.

Skupina ale každou svou nahrávkou dokazuje, že můžete dělat našlápnutou a zábavnou párty-rockovou muziku, ale nemusíte do toho tahat bizárek s parukami a šusťákovkami jako Electric Callboy. Stačí když vaše písně budou dostatečně zajímavé samy o sobě, a to jak ze skladatelského, tak producentského hlediska. A přesně tak se i předvedli na hlavním pódiu. Mají-li mít někdy podobně skladatelsky originální a nápadití Biffy Clyro někdy nějaké pokračovatele, britští divočáci se hlásí do služby.

Na festivalu jste i letos mohli potkat také politiky - třeba takového Martina Kupku z ODS kapela Comastic patrně příliš nezaujala, a tak zakrátko mířil opačným směrem. Šlo přitom o velice sympatický alternativní rock původem z Los Angeles, v němž se nezapomínalo na agresi ani na melodiku. Pravda, do festivalové top desítky se nejspíše nedostanou, což ostatně platí také pro britskou indie kytarovku Overpass, ale ztracený čas to v ani jednom případě rozhodně nebyl.

Kouzlo malých stageí do třetice dokreslila i ta s názvem EcoFlow. Právě tam, uprostřed jídelní zóny, si svá fidlátka vytáhla ještě o pár hodin dříve nenápadná Sonaata. Jedna ze tří vítězů letošní soutěže kapel RfP Talents by Mastercard by se dala trošku přirovnat ke slovenské obdobě naší Marie April. Během vymezeného času zvládla vystřídat hned několik poloh, od té zasněné a baladické přes písničkářskou až po ryzí punk-rockerku. A všechny variace jí nesmírně sedly, těžko vybrat tu nejpůsobivější. To jméno si proto zapamatujte, o talentu zde není sporu!

Jedno z nejtěžších rozhodování v duchu největšího hitu The Clash letos měli ti, kteří váhali mezi PRESIDENT a Nothing But Thieves. První jmenovaní se pomalu, ale jistě derou vší silou ke slávě. A nebude jim to už dlouho trvat, protože jejich hudba je nesmírně působivá. Tvrdá, atmosférická, s táhlými melodiemi, působivými screamy, ale stejně tak i s popovou líbivostí. V podstatě se dá říci, že kdo si oblíbil Sleep Token, toho nejspíš osloví i velice podobně tvořící PRESIDENT.

Že mají obě formace na hlavách masky a nikdo nezná jejich pravou identitu, je v tomto směru spíše náhoda. Také to ale minimálně v případě těch prozatím méně slavných znamená, že v nich jde tím spíš schovat, zda je daný tón vyzpívaný či puštěný z podkresů. Proto jakkoliv výsledný zvuk okouzloval a vtahoval, záleželo na každém, zda se nechal opít rohlíkem, nebo přistoupil na pravidla hry. Což nakonec byl i tak trochu motiv čtvrtého dne, ale nepředbíhejme.

Nothing But Thieves každopádně ty emoce předstírat nemuseli. Už od prvního songu, nezvykle brzy zařazeného průlomového hitu "Amsterdam", šlo o exkluzivní jízdu, v níž hrály prim úžasné muzikantské výkony, mnohdy už takřka stadionové refrény a především neuvěřitelný vokál Conora Masona. Ten opět, jak je jeho dobrým zvykem, zpíval s naprostou lehkostí, samozřejmostí a bez jakýchkoliv obtíží, přičemž hluboké emoce v jeho hlase zůstávaly natolik silné, že se na ně přišla podívat i Sharon den Adel z Within Temptation. Tedy dáma, která by ten pomyslný pohár o nejlepší zpěv mohla vyhrát zase v ženské kategorii.

Britská skupina schovávající se na ostrovech v programech festivalů jako Stray Dogs (proto ten nápis na zpěvákově tričku a merchi, také je to ale název nového alba) se v posledních měsících odmlčela, neboť finišuje s deskou, která vyjde v září. V Hradci ale ještě dala publiku pod hlavní scénou pocítit, jak fantastické písně už má ve svém repertoáru. Tentokrát nádherně vykvetla balada "If I Get High" či tvorbou Van Halen patrně ovlivněná "Overcome", po níž zpěvák přirovnal crowdsurfery k sushi baru, kdy mu stále přivážejí další jídlo a on už se cítí plný.

Silný moment zprostředkovala také stále pozadí a ramena rozhoupávající "Welcome To The DCC". Mimořádný ploužák "Impossible" koncert uzavíral, a když jste pak procházeli davem, mohli jste si všimnout, kolik lidí si utíralo z tváře slzy dojetí. Neuvěřitelná kapela. Jestli jste je ještě neviděli, běžte. Rozseká vás na maděru zas a znovu. A už v lednu posunou laťku o level výš a zamíří z Fora Karlín do O2 universa. Stadiony jsou na dohled.

Těsně před vystoupením hlavní hvězdy večera na ČT Art odstartovala svůj koncert velká specialitka - The 900. Tribute parta postavená proto, aby přehrávaly songy ze všech soundtracků z videoherní série "Tony Hawk's Pro Skater". Tedy všechny ty Ramones, Dead Kennedys, Primus, Suicidal Tendencies, Papa Roach, Anthrax, Bad Religion, NOFX, Alien Ant Farm a hromadu dalších.

Minimálně úvod ale patřil nejprve výborně nostalgickému intru se zvukem spouštějící se PlayStation jedničky, pak ale skupina pojmenovaná samozřejmě po legendárním skejťáckém triku, tedy takřka nemožném otočením se o 900 stupňů, spustila. A sázela to tam tvrdě. Spousta punku, ještě více hardcoru, až se stěny otřásaly. Zájem byl obrovský, netrvalo dlouho a dav se začal srocovat dokonce i na zablácené příjezdové cestě ke konstrukci. A patrně v další části programu ještě rostl.

Nešlo si totiž nevšimnout, že Halsey začala s výrazně méně početným publikem než headlineři předchozích dní, což se dalo čekat. Už po prvních pár písničkách ale začal dost výrazný exodus dalších zvědavců, kteří si raději šli hledat zábavu jinam. Z naší redakce jsme až do konce vystoupení vydrželi jen dva. A jak se s naším ultrapopovým šéfredaktorem máme rádi a (snad i navzájem) se respektujeme, tak v pohledu na koncert Halsey se neshodneme.

Nadšené dojmy Honzy Baluška najdete zde, já mám ale potřebu krotit ta superlativa o tom, jak to zpěvačka ovládla nebo že pravověrní rockerští hejtři mají jít do háje. Nemyslím si, že to je otázka hudebního žánru či snad osobních preferencí daného redaktora. Ten koncert byl dost mizerný, což ale není v žádném případě hejt.

Halsey je rozhodně zajímavá osobnost, kterou nelze snadno hodit do škatulky další popové princezny. Má nadprůměrnou zásobárnu kvalitních singlů, syrové texty, výpravné videoklipy, zapamatovatelný vokál a za sebou silný životní příběh plný nejen zdravotních trampot. A už proto si nezaslouží, aby se ni kdokoliv díval z patra, protože ačkoliv se proslavila mimo jiné písničkou s The Chainsmokers, do bezduchého popového pozlátka má nesmírně daleko. Dokazuje to už léta - nejen spoluprací s Nine Inch Nails, ale třeba i tou s Bring Me The Horizon.

Problém však nastává ve chvíli, kdy se začneme bavit o jejím živém vystupování. A právě to je to, co většině těch "pravověrných rockerským hejtrů" není po chuti. Ne proto, co zpívá nebo že se sama sebe snaží redefinovat a posunout se do rockového světa. Ať to klidně dělá. Nám, co ji kritizujeme, se nelíbí něco jiného. Dělá z nás totiž blbce. Ve vícero ohledech.

Ale nejprve to pozitivní - hradecký koncert, který v tomto formátu údajně zažil premiéru, byl o něco lepší než to, co jsme mohli vidět na maďarském festivalu Sziget v roce 2024. A to byla taková katastrofa, že už to o moc horší být ani nemohlo. Schválně se k tomu článku vraťte a porovnejte si ho s tím, co jsme viděli nyní. Není to zase takový rozdíl, že?

Za hlavní změnu by se dalo považovat to, že už se zpěvačka patrně rozhodla, že půjde rockovou cestou. Fajn. Také se rozhoupala k tomu do kapely přibrat pár dalších muzikantů. Taky ok. A celkově její set zhrubnul, ztvrdnul a zdrsněl. Možná až příliš. Co tedy bylo špatně?

Jednak chování, kdy zejména v úvodu show vyzývala diváky k akci tak moc, až to bylo nepříjemné a strašně na sílu. Vyloženě podivně působily opakující se promluvy o tom, že jsme ještě nic neviděli a že si máme počkat, co teprve přijde. Jenže ono nepřišlo vůbec nic. Leda věty typu: "Tenhle song je pro všechny gay holky. A jestli nejsi lesba, tak si naser!" To není rebélie, ale nevychovanost. Zamrzela také zbytečně explicitní vulgárnost, která se projevovala v šatníku i laciné choreografii. I tentokrát se, stejně jako v Maďarsku, Ashley spíš procházela, případně se válela po schodech, než že by tančila.

A to není všechno. Vyloženě trapná hra na basu i akustickou kytaru, v níž by ji porazil libovolný žák ZUŠky. Záměrné zatemnění kolegů muzikantů, což skoro vždycky - a v tomto případě taktéž - věstí nějakou habaďůru. Ale hlavně a především - playback místo pořádného zpěvu. Playback, kterého byla spousta nejen v refrénech, ale třeba i ve screamech, kdy jste opakovaně zpěvačku přistihli, jak už má mikrofon dávno daleko od pusy, ale řev z reprobeden stále zní.

A jestli něco vážně nechcete na tak úžasném rockovém festivalu, jako je právě ten hradecký, jsou to podvodnice v prime timeu. Co totiž může projít snáze na Colours nebo Szigetu, na to jsou lidé v Hradci citliví. A také na to řada z nich není ani zvyklá a ani zvědavá.

Proto ty nesouhlasné reakce. To nejsou hejty. To je spílání tomu, že je tady někdo, kdo se na jednu stranu snaží vlísat do přízně novému publiku, protože dostal céres u toho předchozího, ale na stranu druhou si myslí, že mu všechno projde jen proto, že si na konci potřísní obličej umělou krví, sundá si korzet a bude se u toho tvářit, jako by se právě coby underdog Rocky vrátil z ringu a vybojoval si tím místo u stolu. Odcházející davy lidí budiž důkazem, že to nezafungovalo.

Do úplně opačných nálad však dojmy převrátili fenomenální Within Temptation. Ty si dlouho na své akce vozil Pragokoncert, letos se ale v zákulisí nejspíš děly divy, a tak se kapela vydala na turné po nových destinacích. Kupříkladu na německý Rock am Ring se prý podívala po jedenadvaceti letech a na Rock for People zavítala vůbec poprvé. Ačkoliv je tedy nizozemská kapela aktivní už od devadesátých let, mnozí ji právě zde viděli premiérově. A mohli u toho jen žasnout.

Aktuální turné, s nímž klasici beauty and the beast žánru zavítali také do Sportovní haly Fortuna, je hodně protiválečné. Kapela se při něm vůbec nedrží zkrátka a naplno podporuje Ukrajinu, což bylo například na posledním pražském vystoupení hodně vidět. Zkrácený festivalový program už ale důraz z tématu, o němž Sharon nyní ráda vypráví v rozhovorech, krapet sundal a více se věnoval průletu historií.

Zazněly tak písně z různých období, od "Faster", přes "Paradise (What About Us?)" s Tarjou na projekci až po legendární hity "Ice Queen" a "Mother Earth" ze stejnojmenné desky z roku 2004. Bylo by nefér nezmínit, že právě tam měly ikony symfonického metalu také drobné předtáčky, ovšem ten poměr byl oproti předchůdkyni z hlavní scény zcela zanedbatelný. Nad tím vším se samozřejmě skvěl vždy úchvatný a magickou atmosféru vyvolávající soprán o rozsahu obdivuhodných pěti oktáv.

Drum'n'bass a rockovou dravost míchající Alt Blk Era už mnozí měli možnost zažít ve Foru Karlín coby předskokany Pendulum, nyní ale s novými písničkami získávají ostruhy na evropských festivalech včetně stage Petra Svobody nebo Szigetu. Toto léto ukáže, zda z nich budou stálice, hradecké vystoupení se mi ale bohužel nepodařilo stihnout.

Ovšem nástupce v podobě zavedených Delta Heavy, to byla roztančená jistota. Vložený kousek "In The End" od Linkin Park publikum na chvíli rozněžnil a rozezpíval a vzhledem k loňskému ročníku vyvolal příjemnou nostalgii, vše ostatní už ale byla pořádná drum'n'bassová rychta doprovázená solidním MC'm, kterých by na festivalu mohlo být klidně mnohem víc. Pamětníci si jistě vybaví, že větší zastoupení tohoto žánru bývalo na této přehlídce dobrým zvykem.

Vyčerpávající reportáž budiž důkazem, že právě čtvrtý festivalový den se zařadil mezi ty nejnabitější. A nabídl takové množství silných zážitků, nových objevů i spolehlivých jistot, že ho jeden rozporuplně přijatý headliner nemohl zkazit. Stejně jako celý, opět fantastický, ročník Rock for People.