"Welcome to the camp / I guess you know why you’re here," zpívají The Who ve stěžejním čísle své rockové opery "Tommy". Na tohle dvojverší si pokaždé vzpomenu, když projdu do areálu. Běžná realita zůstává kdesi daleko, tady vládne realita pořádně hlasitá a letos také notně blátivá, kde je každý sám sebou.

A jde skutečně o mumraj, babylon všech možných typů, barev, nálad, chutí, vůní. Tamhle se jeden pár k sobě zamilovaně tulí pod pláštěnkou, o pár metrů dál to zase vypadá na rozchod. Tady se nadšeně tančí v blátě, za druhým rohem se pláče. Život v koncentrovaném balení. A aby těch kontrastů nebylo málo, můžete jít z death metalu rovnou na Bena Cristovao, tedy přesně jako autor těchto řádků.

Úvod dne číslo tři totiž spíše připomínal jiný nedaleký východočeský festival. Gatecreeper přivezli jakostní death metal, kde se chřestící oldschoolový přístup prolínal s moderní energií, která drtila kosti. Parádní hlasitý set na začátek, co chtít - společně s kafem v ruce, které taky bylo - víc.

O Benu Cristovaovi se, stejně jako o pátečních headlinerech Bring Me The Horizon, rozepsal kolega Honza Trávníček, za mě tedy jen telegraficky tolik: Chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak je to s jednou z největších domácích hvězd současnosti a poctivým dříčem naživo. Nebudu zastírat, že nejsem cílovka, ale těžko popřít, že takhle na koncertě to určité čaro mělo. Sympatické. A ten kytarista Kiss, který si s Cristovaem zahrál a způsobil pod pódiem skutečně nezvyklé spojení generací, to byl jen příjemný bonus.

Hlavní stage poté patřila Tomu Morellovi, kterému věnuji samostatný text, a následujícím A Day To Remember. Ti celkem protypicky ukazují, že míchání žánrů a stylů může být nosné, zároveň ale někdy vede k tomu, že se rozpliznete do určité nevýraznosti. A to se bohužel děje tady. Což o to, energii to má dobrou, tlačí to pěkně, na koncertě to jakžtakž baví, ale když se otočíte zády k pódiu a mysl přepnete na mód gastromapa, těžko si vybavíte, co jste to vlastně slyšeli (a tady si dovolím poznámku čistě technickou: Koncertní report je, stejně jako recenze, v zásadě subjektivní disciplína).

Když totiž máte pověstný ksicht, je půlka úspěchu v kapse. Platilo to o uvolněných a optimistických The Lottery Winners i hravých Bilmuri, u kterých jsem se na chvíli zastavil při svém putování areálem.

Ale hlavně to sedělo na Wolf Alice. Jejich hodina totiž nabídla neustálý střet mezi pop-rockovou čistotou a punkovou špínou. Křehkost, kterou slibovala festivalová anotace, si londýnská formace zřejmě zapomněla v zákulisí. Všechny tyhle polohy se přirozeně propojovaly a střetávaly v osobě zpěvačky Ellie Rowsell. Občas zasněná dáma se měnila v divoženku, která si v půlce koncertu neváhala na vlasy obrátit láhev vody. Drzé, sympatické, skvělé.

Mile bezprostřední koncert odehrál u táboráku fenomén sociálních sítí Slavíček. Chlapík s kytarou, který šedou mikinou a černými brýlemi pečlivě rozmazává svou identitu, nabídl své vlastní skladby s chytrými a hravými texty, ale i výpůjčky od Nohavici nebo Mirai. Zdržel jsem se jenom na skok, co jsem ale viděl a slyšel, bylo až nečekaně podařené.

Jedenatřicátý Rock for People se překlopil do své druhé poloviny a v sobotu čeká festival headliner, který vzbuzuje velká očekávání, Halsey. Uvidíme, zvědavost je na místě.