Středa, první den jednatřicátého ročníku festivalu Rock for People, navlékla barevné a často všelijak kostýmované publikum do uniformních pláštěnek. Propršený den si vybral svou daň, areál zaplnilo bahno a malé rybníky. Bylo však znát, že organizátoři reagovali pohotově. Nejhorší a zároveň nejvytíženější místa pokryly plastové rohože, jinde přibyla dřevěná štěpka. Občas to sice podklouzlo, občas mlasklo, občas se člověk přilepil a původní barva bot se proměnila v hnědou, ale to už tak nějak k festivalovému dobrodružství patří.

Do areálu se tentokrát prodírám až kolem třetí hodiny odpoledne a mířím k Rock for People Stage. A pořád jdu dál a dál - až stojím téměř u zábradlí. Potvrzuje se, že rockabilly punkáči Social Distortion rozhodně nepatří ke kapelám, které by přitáhly davy. Bohužel, protože mimo jiné ukazují, že veterán nemusí spokojeně pochrupkávat na vavřínech. S letošní skvělou deskou "Born To Kill" v zádech odehráli prakticky bezchybnou hodinovku. Malý klub by jim zřejmě slušel víc, na velkém pódiu se trochu ztráceli.

Frontman Mike Ness dnes zůstává posledním pamětníkem začátků formace, svou roli ale zvládá se sympatickou nenuceností. Jen si občas některé starší skladby zpomalí - u hitové "Ball and Chain" to trochu zamrzelo, tam se její energie lehce rozpustila. Ale i tak šlo o skvělý set zakončený omluvou za Spojené státy americké a hymnou proti rasismu "Don't Drag Me Down".

Festivalový mumraj, navíc na akci s čím dál otevřenější dramaturgií (chválím!), občas přináší poměrně brutální stylové skoky. Z klasických punk-rockerů tak mířím pod stan na progresivní death metal. Na Blood Incantation je vidět, jak rostou. Před lety hráli na jaroměřském Brutal Assaultu, vloni v pražském Paláci Akropolis a letos se na ně na Rock for People přišel podívat pořádně početný dav. A nikoliv jen na senzaci nebo výplň času - tihle lidé věděli, na co jdou, a introvertní americké partě vytvořili skvělou atmosféru.

Polovina stanu se otáčela v divokém moshpitu a při pomalejších pasážích si vystřihla variaci na slavnou macarenu, druhá napjatě poslouchala a snažila se orientovat v jedinečné směsi deathu s Pink Floyd. Poměrně skromný časový slot skupině umožnil odehrát jen loňskou opěvovanou řadovku "Absolute Elsewhere", ale i tak to vyšlo velice povedeně. Více žánrových extrémů na Rock for People! Zájem o ně očividně je.

Když odpoledne konečně vysvitlo slunce, všichni se radovali. Tedy pravděpodobně kromě členů kawaimetalového fenoménu Babymetal. Ti totiž svou hojně navštívenou show odehráli na festivalové jedničce, tedy MasterCard Stage, do plného slunce. Nejvíce to odnesly jejich projekce a ohnivé efekty. A navíc ty prostocviky, které ústřední dívčí trojice vystupující pod přezdívkami Su-metal, Moametal a Momometal předváděla, musely pod pálící koulí znamenat docela dřinu. Choreograficky jedinečná rozcvička za doprovodu tvrdých riffů se nicméně docela rychle okoukala.

Neméně barvité dění nabídl i prostor pod pódiem. Moshpit, ve kterém se mimo jiné aktivně projevoval obří nafukovací plameňák, mohl jen těžko nevyvolat pobavený úsměv.

Přesto po čase mířím na procházku do dosud nepoznané části areálu a dávám si druhou část setu Jamese Colea a Idey. Dvojici se podařilo proměnit cirkusovou stodolu ČT Art Stage v rozpálený a zahulený hiphopový klub. Hojně se opřela o loňskou výborně přijatou desku "Done" a šlapalo to skvěle, drze, energicky a s lehkostí dvou zkušených profesionálů. Co taky čekat od klíčových osobností domácí scény?

Tak kdo je tady headliner? Na Papa Roach nebylo před Rock for People Stage k hnutí a hustý dav se táhl hluboko do ranveje protínající areál a spojující obě pódia. Asi jsem se ale se vkusem publika minul. Což o to, ono je to chytlavé, melodie jako stvořené ke sborovému halekání, jakous takous energii to má, ale - co z toho? Bohužel nuda, pardon. (A taky od začátku do konce ukrutně falešné - poznámka Honzy Baluška.)

Pravý opak nudy se nicméně odehrával na maličké Petr Svoboda Stage. Deki Alem, tedy dvojčata Sammy Boakye Bennett a Johnny Boakye Bennet, přivezli naprostou energetickou bombu, která přirozeně míchala rap, dusavou elektroniku a post-punkové ozvěny. Pódium zahalili do mlhy a pouze v doprovodu bubeníka, který zároveň pouštěl předtočené hudební základy, to zandali naprosto parádně. Až zpětně, teď při psaní reportu, zjišťuju pokrevní přízeň protagonistů - a najednou dává smysl to jedinečné napojení. Jeden z nejsilnějších zážitků druhého festivalového dne.

Hlavní stage poté ovládli Limp Bizkit. Prý to bylo dobré, říká se. Zdálky ale koncert působil bezkrevně a s neustále drhnoucí dynamikou. Podrobněji se o headlinerech druhého dne rozepíše kolega Honza Trávníček, já si jako chuťovku na závěr dal Vltavu. Bylo to milé, leč trestuhodně krátké.

V pátek se festival překlopí do druhé poloviny a veškeré dění nepochybně zamíří k Bring Me The Horizon.