Letošní Rock for People ve svém druhém dni tasil hned obě své nejvzácnější přírůstky do line-upu, obě v Česku zahrály vůbec poprvé. O Breaking Benjamin se rozepsal kolega Jirka Matýsek v souhrnném reportu, jejich obavy z létání nejen přes Atlantik jsou jejich fanouškům dobře známé. Za The All-American Rejects se ale skrývá jiný příběh. Kapela totiž řadu let vůbec nefungovala a do Evropy mnoho let koncertovat vůbec nejezdila.

Pro ty, kteří se na skupinu dívají optikou one-hit wonder kapely, což s přihlédnutím ke gigantickému úspěchu jejich hitu "Gives You Hell" do jisté míry, byť ne tak docela jsou, je potřeba dodat bližší kontext.

Skupina vznikla v roce 1999 na střední škole v oklahomském městečku Stillwater se zhruba padesáti tisíci obyvateli. Z její první desky se podařilo zaujmout singlu "Swing, Swing", což vedlo k podepsání smlouvy s DreamWorks Records, možnosti jet Varped Tour nebo společnému hraní s Motion City Soundtrack. Druhá studiovka už ale zaznamenala násobně větší úspěch, hity "Move Along", balada "It Ends Tonight" a vypalovačka "Dirty Little Secret" kapelu za oceánem opravdu proslavily.

Dreamworks Records koupil Universal, respektive Interscope Records a rok 2005 se stal prvním pro kapelu opravdu úspěšným. Vyrazila na turné s The Academy Is..., propagovala tehdy populární Lego Bionicle, hrála s tehdy hodně populárními OK Go či Five For Fighting, poskytovala písničky pro soundtracky k filmům a pomalu, ale jistě, se její věhlas začal šířit i mimo Spojené státy.

Byl to ale až rok 2009, kdy The All-American Rejects takzvaně bouchli naplno. Třetí album se singlem "Gives You Hell", přebarveným, vtipným klipem a škodolibým textem v dynamickém refrénu, s nímž se dá tak skvěle ztotožnit, vyvolal úplnou mánii. Kapela hrála s Fall Out Boy, Blink-182, Weezer, Taking Back Sunday, zkrátka se všemi mladými rockery a emaři, kteří v té době rostli k nehynoucí slávě. Dodnes je to píseň, kterou můžete pravidelně slýchat i v českých rádiích a i když se skupina kvůli svému názvu, který nic neznamená, jen to tehdy znělo cool zařadila pro spoustu lidí do škatulky "Aha, ten song znám! Ale nevím, kdo to zpívá...", tak nadále především za oceánem platila za velké jméno. Jenže zároveň platí, že se stala obětí vlastního úspěchu.

Vydat píseň, která by se "Gives You Hell" minimálně vyrovnala, se zkrátka nepovedlo. A začalo to jít s kopce - operace kolena, zpěvákovy problémy s alkoholem, kokainem a extází, kterými (nejen) v roce, kdy slavil největší úspěch kariéry, zároveň zaháněl smutek z rozpadu šestiletého vztahu a nakonec i album "Kids In The Street" s několika slušnými písničkami, ale ničím natolik zásadním, aby to odvrátilo rozhodnutí vykopnout kapelu z labelu. Přelom let 2012 a 2013 tak znamenal začátek neoficiální pauzy, která s občasnými záblesky naděje, která zase rychle pohasla, trvala až do roku 2022. O dva roky dříve se dokonce s odkazem na citát Joni Mitchell nechal frontman slyšet, že "umělec musí poznat, kdy je čas přestat."

Vše změnil až nový americký festival When We Were Young, který v roce 2022 lákal na Paramore, My Chemical Romance a další dlouhé roky pozapomenuté či vyloženě nefunkční kapely z počátku nultých let, které se více či méně dotýkaly žánru emo, punk-rocku či pop-punku. A to i včetně komentované čtveřice. O dva roky později na něm The All-American Rejects měli zahrát znovu, nicméně s vrátily blíže neupřesněné problémy s managementem. Už se však velmi hlasitě mluvilo o nové desce. Ta nakonec po řadě dalších odkladů vyšla až letos v květnu, jmenuje se "Sandbox" a bohužel je opět naprosto příšerná. Rok 2026 tak má už nyní v kolonce "Zklamání roku" jednoznačného adepta na vítězství, protože tak mizerné album nepotěší ani ty nejvěrnější fanoušky. Na nějaký velký comeback do hitparád a rádií to tak bohužel vůbec nevypadá.

Mnohem lepší zprávou však je, že se kapela naplno vrátila na pódia a naštěstí je booking tým Rock for People rovnou potvrdil i pro letošní ročník. Velká poklona a velký dík a snad nyní i náhodní čtenáři lépe porozumí tomu, jak obrovská událost koncert v Hradci Králové byl a že je zcela na místě jej srovnávat s podobně exkluzivním vystoupením Hoobastank z předloňska. Formace totiž evropskou půdu téměř nezná - když už na starém kontinentu hrála, šlo o vždy jen o pár koncertů typicky v Británii či Německu a až do svého comebacku se bavíme o letech 2012, respektive 2014. Prostě ohromná vzácnost!

A naštěstí pro všechny ty, kteří doufali, že je někdy uvidí naživo třeba i dlouhých dvacet let (!) je možné prohlásit, že také výborný koncert. Jeho úvod obstaral průlomový singl "Swing Swing", na který se publikum zničené po Limp Bizkit ještě tolik nechytalo, ale jen co se zpěvák trochu osmělil a spustil "Dirty Little Secret", stan vybouchl nadšením. Kapela viditelně zaskočená tím, že tuto píseň tady zná tolik lidí, nevěděla, zda víc koukat na diváky nebo nahoru na vyzdobený strop. "Připadám si tady trochu jako Alenka v říši divů," hlásal z pódia zpěvák Tyson Ritter.

Následně si všiml jednoho z fanoušků převlečeného za klauna a dost ho to pobavilo: "Až se mě doma zeptají, co je typické pro Českou republiku, řeknu: 'Klauni!' A víte, co je typické pro USA? Sex! My se tam ale zároveň všech těch prsou a pér bojíme, takže to vidím tak, že si udělám české občanství a přestěhuju se sem! Já vás nechám zvlhnout, děvky jedny!", hlásal s evidentní nadsázkou trošku neobratný oslí můstek k následující písničce, která se jmenuje "Sweat". Ozdobou v ní bylo skvělé kytarové sólo, což bylo i hlavní lákadlo následující skladby "I Wanna" - poměrně úspěšného singlu, který se objevil ve filmu "The House Bunny" z produkce Adama Sandlera, v němž si Ritter také zahrál. Mimochodem, s kapelou se objevil i ve druhém díle třetí série vynikajícího teenagerského drama seriálu "One Tree Hill".

Odpíchnutá kytarová smršť však vzala za své, jakmile došlo na srdceryvnou baladu "It Ends Tonight". Zpěvák ji sice odzpíval stejně jako řadu dalších písní trochu ledabyle, ale i tak to mělo velkou sílu. Jakmile skladba vystoupala ke svému vrcholu, stačilo jen, aby se nad kapelou rozsvítila žlutá světla a hned se vám v hlavě vybavil ten úžasný ohňostroj z dnes už legendárního klipu. A když hned poté začala píseň o tom, jak je potřeba překonat těžkosti a jít dál, měl singl "Move Along" o dvě dekády později od vydání až terapeutický efekt. Úchvatný zážitek.

"Díky, že jste zůstali, cítíme se díky tomu skoro tak slavní jako Limp Bizkit. Ale nasrali mě, že nezahráli 'Faith'. I když ta je prapůvodně od George Michaela," láteřil trošku naštvaně, trošku s nadsázkou frontman, když si zrovna přihnul z poloprázdné zelené skleněné lahve, pravděpodobně od vína. Nejspíš z těch závislostí ještě není tak docela venku. Což ostatně dokreslila toužebně očekávaná "Gives You Hell", s níž se po nemastné, neslané "Easy Come, Easy Go" a snaze pochopit zdejší kolorit "Je čerstvá? Není čerstvá!" kapela dostala do finále. A nutno říct, že nezazněla v takové kvalitě, jakou bychom si zasloužili - Tyson ji zazpíval se zřetelnou ironií, kdy si například přidal slovíčka "sort of" za rým, v němž zpívá, že ví, kde je a také ten song snad i proto posilnění alkoholem lehce kazil. Na druhou stranu - za ty roky ho musí už pořádně štvát. Nezklamali však diváci, kteří zážitek zachránili brilantním singalongem a nezměrným nadšením, které nejen ve druhém festivalovém dni nemělo obdoby.

Zasloužilo by si to tedy drobnou nápravu na samostatném koncertě někdy v budoucnu? Rozhodně. Byl to však i přes to všechno splněný sen tisíců fanoušků, kterých se v Evropa 2 stanu sešlo tak moc, že pak při odchodu zcela ucpali příchodovou cestu? Bezpochyby. V každém případě ale šlo i mimořádné vystoupení a velký příběh letošního ročníku a není pochyb o tom, že na tu zhruba hodinu ve společnosti energického kvarteta se bude ještě hodně dlouho vzpomínat.