Před každým odjezdem na festival si sbalím potřebnou techniku a popřemýšlím o plánech, co chci na takové akci vidět a užít si. Nicméně vždy řeším i to, jak si rozvrhnout síly, abych ten maraton vydržel. Nezúčastněný pozorovatel si možná řekne: "No jo, on si odfotí první tři skladby z pitu a pak má onen příslovečný veget." Chyba lávky. Ne každá hudební produkce vám sedne, a tak se někdy stává, že čekání na kapelu, na kterou se zrovna těšíte, je nekonečné.

Čtyři dny strávené v plzeňském Amfiteátru Lochotín se povedly skvěle a tady přináším své postřehy z patnáctého ročníku této akce.

Metalfest de facto začal netradičně již středečním megakoncertem: vystoupili skvělí Sabaton, Floor Jansen či Majestica. Ten evening opravdu nabíjel energií. Areál se zaplnil snad do posledního místečka a nebylo v něm k hnutí.

Švédští válečníci dostáli svým slibům a na pódium umístili maketu velkého tanku z první světové války, který posloužil jako rampa pro bicí a zároveň společně s dvěma menšími tvořil dominantu celé scény. Hudebně se kapela zaměřila na průřez svojí tvorbou. Zároveň ohlásila koncert se symfonickým orchestrem, který se uskuteční příští rok 2. května v pražské O2 areně.

I v Lochotíně došlo na zmíněnou lehkou symfonizaci, kdy Joakima Brodéna asi v polovině koncertu doplnila šestice zpěváků - sboristů, kteří dodali písním větší epičnost. Celkově parádní večírek a skvělý příslib do dalších dnů.

Čtvrteční den volna jsem využil k přejezdu domů a dodělání fotek ze středy. Zároveň jsem si dopřál lehký odpočinek a připravoval se na skutečný třídenní maraton.

Ten pro mě v pátek začal příjezdem na Lochotín během vystoupení April Art. Byť jsem jejich set neviděl, jen slyšel, musím uznat, že mě z dálky hodně bavil a mrzelo mě, že jsem v tu dobu musel řešit logistické záležitosti s akreditací a úpravou vozu na spaní.

Německé matadory Rage, kteří na poslední chvíli nahradili Orphaned Land, jsem už v areálu nakonec i viděl. Příjemně jsem si zavzpomínal na časy, kdy jsem je hltal z magnetofonových kazet během základní vojenské služby ve slovenských Michalovcích.

Beyond The Black se sympatickou zpěvačkou Jennifer Haben předvedli další vzorek melodického symfonického metalu, který nebyl vůbec špatný, a skrz objektiv jim to vyloženě slušelo.

Poté však nastoupila zcela jiná liga. Projekt Pain s černokněžníkem Peterem Tägtgrenem. Neskutečné, místy až diskotékové industriální metalové peklo jasně ukazuje, proč se Peter kdysi dal dohromady s Tillem Lindemannem. Samotný principál, vizuálně připomínající drsnější verzi Johnnyho Deppa, se ukázal jako správný showman, který nezkazí žádnou legraci a objektivy ho milují.

Metalfest ale ještě přitvrdil. Nasadit legendární Anthrax už v podvečer chce jistou dávku pořadatelské odvahy. Tento dílek mozaiky z thrashové Big Four se ukázal ve skvělé formě. V podstatě odehráli hudebníci svůj standardní set stylem start–cíl, kde nebyl čas na žádné zbytečné prostoje.

Scott Ian navíc z pódia připomněl již známou novinku - že po dlouhých deseti letech vyjde letos 18. září nové album. Formace z něj rovnou naživo vystřihla skvělou pecku "It's For The Kids". Celý set přinesl neskutečnou thrashovou jízdu ze staré školy zakončenou tradiční sborovou hymnou "Indians".

Pro mě osobně představovali hlavní tahák pátečního večera němečtí veteráni Accept, kteří letos slaví neuvěřitelných padesát let na scéně. Ano, škarohlídi mohou jistě namítnout, že z původního složení už po pódiu běhá jen kytarový mág Wolf Hoffmann.

Nicméně Mark Tornillo, který do sestavy nastoupil v roce 2010, je již její dlouhodobou a pevnou součástí a z mého pohledu se mu tu zející díru po Udu Dirkschneiderovi podařilo definitivně zalátat.

Setlist byl ušitý na míru významu daného výročí. Zazněly zásadní hudební milníky z repertoáru této party, některé šikovně zakomponované do chytlavého medley. Asi bych osobně přidal ještě některé další kousky, nicméně podle zákulisních informací visel koncert kvůli virové infekci zpěváka doslova na vlásku.

Tornillo to i přes zjevnou indispozici zvládl bravurně, byť musela skupina playlist o něco zkrátit. Rozhodně vrchol celého večera. "Balls To The Wall" zkrátka pořád vládne.

Sobota mě přivítala poledním sluncem, které spolehlivě prověřilo moji odolnost i paměťové karty. Zatímco dopoledne se neslo v duchu probouzení areálu s Moonlight Haze nebo metalcoreovými Emil Bulls, odpoledne přišla ta pravá festivalová pohoda.

Když na pódium naběhli němečtí Freedom Call se svým happy power metalem, měl jsem pocit, že se usmívají i ty nejtvrdší balvany v lochotínském amfiteátru. Vyfotit jejich vysmátého frontmana Chrise Baye bez toho, aby vám do objektivu nehodil nějakou grimasu, je v podstatě nemožné.

O poznání temnější, ale o to hlubší zážitek nabídli švédští progresivisté Soen. Jejich hudba je plná emocí a technické dokonalosti, což sice od diváka vyžaduje soustředění, ale pro oko fotografa jde o vizuální balzám. Od doby, kdy jsem je viděl v Paláci Akropolis, mám pocit že postoupili o několik příček výše.

Následovala show německých Dominum, kteří do Plzně přivezli svou zombíkovskou estetiku a pořádnou salvu ohňů. Také oni ohlásili nové album na cestě a show zakončili, jak jinak, asi nejslavnější zombie písní - coverem "Thriller" od Michaela Jacksona.

Američtí symfonici Kamelot pro mě patřili k vrcholům celého dne. Jejich představení pohádkových fantasy příběhů bylo něco neskutečného. Když se k nim přidala growlující a zatraceně sexy vamp Morgana Le Fay, z jejíchž duetů s Tommym Karevikem běhal mráz po zádech, fotilo se to samo.

Oba zanechali úžasný dojem. Disponují tak obrovským charismatem, že se divákům dané příběhy odehrávaly přímo před očima. Fantastické, krásné a elektrizující.

Skutečný vizuální i hudební tyátr však nastal úderem půl desáté večer. Tobias Sammet a jeho metalová opera Avantasia. Přivezli s sebou novou, monumentální festivalovou show k desce "Here Be Dragons".

Když se na pódiu vedle Tobiase začaly střídat pěvecké hvězdy, mj. zpěvák Kamelot či zpěvačka Moonlight Haze, a lochotínským údolím se rozezněly ty největší epické hymny, zapomněl jsem i na to, že mě z celodenního tahání dvou těl zrcadlovek nesnesitelně bolí za krkem. Avantasia nezklamala, šlo o bombastický, barevný a naprosto pohlcující závěr soboty.

V neděli, hned ráno kolem desáté hodiny, měla zvukovku tolik očekávaná Sepultura. Zvuk, který se nesl nad Lochotínem, byl neuvěřitelně razantní, čistý a velmi nahlas. S velkým očekáváním jsem se tedy po snídani do amfiteátru spíše ploužil, poháněn čistou kofeinovou setrvačností a vidinou závěrečného dne.

Nedělní program odstartovali španělští Sovengar. Vikinsky znějící název však pod sebou skrýval partu nefalšovaných vtipálků. Svůj hrdinský metal, který například takoví Manowar berou smrtelně vážně, postavili na bázi crazy show.

Kde jinde uvidíte na pódiu šermovat Vikinga s katanou a bojovat s plyšovým maskotem draka, v jehož kostýmu se ukrýval kdosi z crew kapely, kterého pronásledoval po scéně a dával si s ním regulérní fight? Korunu tomu nasadil zelený goblin, kterého zpěvák častoval lascivními gesty. Inu, velmi vtipná produkce na ranní probrání.

První trefou do černého se pro mě stali němečtí black-deathmetaloví Seasons In Black. Jejich produkce úderně řezala a byla pro mě skvělým příslibem do hudebně vůbec nejtvrdšího dne festivalu.

Po nich následovala brazilská, čistě ženská skvadra Crypta. Další smrtící ocelový hřeb. Tyhle dámy se s tím nemazaly a do publika nasypaly tak nekompromisní, energický death metal, až se mi třásla sluneční clona na objektivu. Skvělá, divoká show na focení!

Následující industriálně-gothic metalová legenda Crematory se zlým hlasem zpěváka Felixe mě popravdě moc neoslovila. Zato švédští melodici Eclipse ano. Jejich skladby s roxettovskou melodikou, řízností Bryana Adamse a chytlavostí Foo Fighters se prostě nemohly nelíbit.

Krásně odlehčené, hitové a hlavně řemeslně skvělé. Závěrečný hit "Viva La Victoria" s úryvkem skladby "Where Eagles Dare" od Iron Maiden si přišel na pódium s nimi zabékat i Tonda Rauer.

Švýcarští Gotthard příjemně překvapili. Se zpěvákem Nicem Maederem vrátili festival do tradičnějších rockových kolejí, byť šlo stále o poctivý a šťavnatý hard rock. Tento set mě hodně bavil a užívala si ho zjevně celá kapela, která se na konci produkce dojatě loučila s fanoušky.

Samotný Nic dokonce prošel celou první řadu stojící u zábran, s každým si podal ruku a ochotně se vyfotil. Tak trochu tím vykolejil i pány v ochrance. Zde musím směrem k security uznale pokývat hlavou. Byla to jedna z nejprofesionálnějších a nejpohodovějších part, s jakou jsem se kdy v pitu setkal.

Když se blížil večer, došlo k návratu na symfonickou notu. To nastoupili finští Battle Beast, kteří českému publiku oficiálně představili svoji novou zpěvačku, Brazilku Marinu La Torraca. Ta předvedla neskutečný vokální i pohybový uragán. Její kostým a neutuchající energie jsou pro festivaly jako stvořené, z fotopitu ji zkrátka nechcete pustit z pódia.

A pak přišlo velké finále patnáctého ročníku Metalfestu. Brazilská ikona Sepultura se v rámci svého masivního loučení s aktivní kariérou rozhodla pro své vůbec poslední festivalové vystoupení v České republice zvolit právě lochotínský amfiteátr. Kapela poměrně často sahala do raného materiálu, který pamatoval její divoké thrashové výlety. Netěžila však jen z cavalerovské etapy, ale odehrála mimo jiné i tři skvělé skladby z nového EP.

Když na pódium při instrumentální "Kaiowas" nastoupily holky z Crypty a další spříznění přátelé, aby skupinu doprovodili na perkuse, emoce by se v tu chvíli daly krájet. Prach pod nohama skákajícího davu stoupal vysoko nad koruny stromů. Když zazněly nesmrtelné riffy "Refuse/Resist" nebo "Roots Bloody Roots", amfiteátr doslova explodoval. Byla to drsná, poctivá a nefalšovaná tečka za celým festivalem.

Na toto vystoupení jsem se těšil asi nejvíce a dostal jsem přesně to, co jsem chtěl. Nekompromisní a razantní zvuk, skvělý setlist a energii, která se nezapomíná. Co bude dál s touto partou, zda to byl skutečně poslední koncert u nás a kam dál povedou kroky muzikantů, to ví dnes asi jen sám Andreas Kisser.

Když to shrnu pohledem za hledáčkem: patnáctý Metalfest Open Air potvrdil, že Lochotín se může pyšnit jednou z nejlepších festivalových atmosfér u nás.

Domů sice odjíždím s totálně zničenými zády, ošlapanými botami a několika tisíci snímky, které budu třídit do bezvědomí, ale s vědomím, že tenhle kovový maraton stál za každou vteřinu. Tak zase za rok v pitu a za necelé tři týdny na dalším fesťáku!