Perex je samozřejmě míněný s humornou nadsázkou, za nevlídné počasí organizátoři nemůžou. Těžko se ale meteorologické situaci vyhnout, protože právě ta zase jednou určovala atmosféru i nové potíže. Brodění blátem, zejména v okolí stanu Evropy 2, tak zůstalo těžištěm mnoha festivalových diskuzí, při nichž snad až nespravedlivě zapadalo, kolik jiných věcí se v areálu oproti loňsku změnilo.

Po dlouholeté spolupráci skončila jako sponzor Komerční banka, a tak se proměňovaly i názvy scén. Ta největší, před kterou přibylo mnoho nového prostoru, protože se zase posunula o kus dál, nyní nese název Mastercard Stage. Obklopuje ji nově z opačné strany připlácnutá VIP tribuna, proti níž stojí jedna z novinek - placená tribuna pro běžné návštěvníky. Zatím zůstává až na pár jedinců neobsazená, ale třeba přijde vhod starším lidem, kteří dorazí na Iron Maiden.

Změnilo se toho ale mnohem víc - přibyly betonové schody k sezení za mostem i na ikonickém kopci naproti druhé největší scéně, která se letos jmenuje Rock for People Stage. Investovalo se do dalšího zatravňování, což se v dešti bohužel trochu míjí účinkem, ale i do výzdoby, která představuje dlouhodobé téma. Jen se s ní vždycky v jednom roce začne a v dalším se zase začíná od nuly. Pamětníci si ostatně určitě vybaví třeba panáčky s pivem místo hlavy a podobné pokusy, letos se kromě opět vyzdobeného stropu Evropy 2 díky britským umělcům objevily v areálu sochy, které se jistě stanou dobrým orientačním bodem. Také ikonická bílá loga Rock for People se tady nacházejí hned dvakrát, přičemž velkou změnou prošla i ČT Art stage, která je větší a vydrží víc.

Ostatně v takovém počasí si pořadatelé i návštěvníci mohou zatleskat za to, že do stanů a stagí plynou velké peníze. Díky jejich odolnosti se zatím nemuselo kvůli počasí rušit jediné vystoupení. To zaslouží velkou pochvalu a kdo jezdí pravidelně, dobře ví, že to zdaleka nebývalo samozřejmé. V neposlední řadě si například v hangáru PlayStationu místo loňské exkluzivity "Stellar Blade" mohou návštěvníci vyzkoušet letošní rogue-lite exkluzivitu "Saros", u stánku Toyoty zase předvést řidičské umění v "EA Sports WRC" a zasoutěžit o merch.

Hodně diskutovanou změnou ale i letos bude festivalový obchůdek, protože spolupráce s Tescem, která ostatně na Prague Music Weeku skončila zaslouženým oceněním, bohužel nepokračuje a na náhradě je to cítit. Menší výběr, o něco vyšší ceny a podle ohlasů na sociálních sítích také slabší zásoby. Stále tam ale dává smysl nakupovat, protože někteří stánkaři si za porce jídla účtují v průměru od 250 až v některých případech po 400 korun. Drobně se proměnilo také jejich uspořádání i složení - zmizel oblíbený stánek Do rohlíku, přibyly například buchtičky se šodó nebo Bageterie Boulevard s bagetami zhruba za 250 korun. I nadále tak zůstává Rock for People vedle spousty jiných kladů také food festivalem, jen je potřeba letos sáhnout hlouběji do kapsy.

Posílení by do budoucna zasloužily také autobusové spoje. Na to, že je akce vyprodaná, dopravní podnik bohužel nezareagoval úplně ideálně. A bohužel se i v areálu pohybují zloději telefonů, kteří návštěvníky tančící na Electric Callboy připravovali o několik mobilů. Na věci je proto potřeba dávat pozor.

Přesto všechno ale prvotní dojmy zůstávají pozitivní. Pocit návratu domů ostatně hned ze startu vyvolala Vypsaná fiXa, když posílená o Jirku Hrdinu připomněla v písni "Detaily", že hrdinové nekecaj a jdou do tmy. Skladba z roku 2011 jako by svým poselstvím rok od roku sílila. Navázala na ně kapela ze Šumperka, kterou už snad ani nelze považovat za objev, ale pomalu, jistě za stálici. Byt číslo 4 předvedli emocemi nabitou rockovou smršť se skvěle vypointovanými texty ("Tvoje oči") i odpíchlými vypalovačkami ("Nechápu"). Frontman o fous zlepšil svou dříve kritizovanou výslovnost, kapele to neskutečně šlapalo, na stagei Petra Svobody - pokud se to tak dá vůbec říct - měla vyprodáno a zůstává autentická. Andělé se snad už pomalu chystají a bytové turné ve spolupráci s Imodiem by představovalo skvělý fór. Tak třeba jednou...

Metalcoreoví We Came As Romans znovu potvrdili svou misi, o níž byla řeč už v reportáži z Rock Café. Na velkém festivalu tak posloužili jako poobědový otvírák na velké stagei. Mluvili u toho o tom, jak máme jít za svými sny, nic přelomového ale nepředvedli. Kdo je viděl už dříve, dostal, na co je zvyklý. Solidní žánrový standard. Američtí kolegové z Magnolia Park hráli srovnatelně dobře, místo snů ale posílali Donalda Trumpa do míst, kam slunce nesvítí. Největší stage na ně však působila snad až příliš velká. Kytaristův skok mezi lidi ale jistě pár návštěvníků probral k prvním circle pitům.

Na Evropa 2 stagei se představil rostoucí fenomén VOILÀ. Pop-rockové duo z Los Angeles přivítali mladí fanoušci s králičími ušima a názvem kapely na hlavách, a zatímco první odehraný song zněl jako skvělý pop, ten druhý už podivně kombinoval elektro s metalcorem. Nejvíc ale zamrzelo, že všechny ty jiskry a dým měly patrně za cíl zabránit tomu, aby si člověk všiml hojně využívaných synťáků i vícehlasů z half-playbacku. A sám frontman Gus Ross také není zrovna dvakrát šikovný zpěvák.

Výše zmíněný pocit návratu domů se ten den dostavil ještě podruhé. To když hlavní scénu opanovali se svým indierockem liverpoolského střihu oblíbení The Wombats. Ti nedávno zažili boost popularity díky TikToku, kde druhý dech získal singl "Greek Tragedy", z čehož těžili už při své zatím poslední návštěvě Prahy. Výborná show jako vždy, se spoustou oblíbených hitů, jen když mluvili o tom, že oceňují, jak festival od jejich první návštěvy vyrostl, netrefili u toho datum. Zpěvák Matthew Murphy hovořil o době před asi třinácti lety, ve skutečnosti ale šlo o ročník 2011. To ještě hlavní scéna, na níž tehdy hráli, stála tam, kde se dnes nachází most.

Na rozlučkový set Megadeth se vydal kolega Jirka Matýsek, který v samostatném reportu rozhodně nešetřil chválou.

A když už jsme u toho vzpomínání - pokud jste opravdu hodně velcí fanoušci Rock for People, kteří pamatují ještě RFP Forum a začátky fanouškovské stránky festivalu v počátcích Facebooku, určitě moc dobře víte, která kapela patřila napříč lety k nejvíce vyhlíženým. Rok co rok se totiž vedle donedávna nedostupného tria Red Hot Chili Peppers, Foo Fighters a System Of A Down objevovala mezi nejžádanějšími jmény formace The Pretty Reckless. A to v podstatě už od doby svého vzniku, tedy kolem vydání singlu "Make Me Wanna Die" v roce 2010, kdy se Taylor Momsen přestala pravidelně objevovat v seriálu "Superdrbna" a rozhodla se stát zpěvačkou. A ano, Česku se dlouhodobě vyhýbající The Pretty Reckless mezitím v Praze zahráli a spousta lidí si tak ten sen splnila - ať už v Malé sportovní hale v roce 2022, nebo před AC/DC loni.

Na samotném Rock for People ale - konečně! - vystoupili až letos. Nejspíš ani netušili, jak moc se právě tady na ně čekalo, největší scénu ale bez problémů ovládli. Kapela potěšila hlavně tím, že předvedla i ukázky "For I Am Death" a "When I Wake Up" z chystané desky "Dear God", která vyjde už 20. června a následně s ní zamíří ještě na podzim do Prahy. Dojmy trochu kazila těžkopádnost, která se projevovala dlouhými mezihrami a pauzami, v souhrnu jde ale jen o drobnost. Hlavní je, že se ten koncert konečně odehrál právě zde a Rock for People tak zase jednou plnil sny.

A zatímco ve stanu Evropy 2 ukazovaly Die Spitz, že nabroušený, syrový gen-z punk-rock hraný dámami ve stylu legendárních L7 ještě žije, a diváky se u svého setu muzikantky snažily udržet třeba i chůzí kytaristky po rukou, na opačné straně areálu bouřila jejich přímá konkurence v podobě Electric Callboy.

Německá kapela v rozhovorech ráda vykládá, že Němci mají smysl pro humor a prý se dost podobá tomu britskému, ve skutečnosti ale od odchodu svého člena Sushiho a přejmenování zapadá do jejich typického festivalového bizáru. Kdo se tedy rád převléká za jednorožce a hledá nějakou párty kapelu ke svému pivu a klobáse, tomu pánové rádi poslouží.

Tisíce konfet, plameny, projekce plné vlaků, Cadillaců i neonových nápisů na davy dlouhodobě fungují, a když se pánové při třetí písničce už potřetí převlékli - tentokrát do šusťákovek -, muselo snad každému na zcela zaplněném prostranství dojít, že tahle kapela tady bude brzy headlinovat. Metalcore, dechovka, dubstep, "All The Small Things", techno vložka s coverem Drowning Pool, cover Cascady, chválení tetování z "One Piece" jednoho z fanoušků i znělka končícího Windowsu. A vášnivé debaty kolem toho. Někdo se směje, jiný dává hlavu do dlaní.

Naštěstí zakrátko nato začali hrát Gorillaz. Skvělý a poměrně vzácný úlovek organizátorů zaslouží pochvalu také za odvahu dramaturgického týmu, protože když u nás kapela hrála v roce 2017 poprvé a naposledy, O2 arena byla až zoufale poloprázdná. Indické vlivy, které festival zažil už o pár hodin dříve u Bloodywood, ale v tomto podání získaly úplně jinou perspektivu. Aktuální album "The Mountain" je totiž sbírkou, na které se génius a podivín Damon Albarn stejně jako jeho kolega Jamie Hewlett vyrovnávají s nedávnou ztrátou svých otců. A to je téma, které bolí a zaslouží si hlubší zpracování. Vždyť pro spoustu lidí na celém světě je celoživotně obtížné říct tak zdánlivě jednoduchou a přirozenou větu: "Tati, mám tě rád." Snad se proto na tu pomyslnou horu z názvu alba podaří díky jejich snaze vyšplhat o trochu víc lidem.

O fenomenálním, hudebně pestrém a opět velkými osobnostmi naplněném koncertě už se ale rozepsal Jirka Matýsek v samostatném reportu.

První festivalový den zakončovali metalcoreoví harcovníci Trivium, kteří lákali na chystanou desku. Tu už prý mají hotovou. Vzhledem k sílícímu dešti ale na finální, tak trochu DJ set Joey Valence & Brae na stejném místě zůstali jen ti nejodolnější.

V úhrnu - spousta zážitků, spousta vody a ještě větší porce radosti. Rock for People pokračuje stejně jako naše zpravodajství. Zůstaňte s námi.