Alternativně rocková formace Garbage splňuje přesně to, pro co má angličtina výraz "criminally underrated". A přitom má vše: Charismatickou zpěvačku, silné, ale nepodbízivé melodie, lehce provokativní témata a rytmus udávajícího Butche Viga, který v roli producenta stál za nejslavnějšími deskami Nirvany, The Smashing Pumpkins a Foo Fighters.

Přesto se z nich nikdy nestaly festivalové hvězdy. Na to jsou příliš neprvoplánoví. A to ani přesto, že už ve druhé polovině devadesátých let představili svou vlastní verzi soft grunge. V posledních letech se navíc jejich studiová tvorba posunula někam mezi Nine Inch Nails a IAMX a hudebně zrají jako víno.

Včera se navíc do Prahy vrátili po dlouhých dvaceti letech. Přesto jsem měl trochu obavy o návštěvnost, tím spíš den před startem Rock for People, kde by se mimochodem skvěle vyjímali. Nakonec se Velká Lucerna téměř zaplnila, a protože venku právě začíná listopad, nečekala tam na návštěvníky tentokrát ani pověstná neklimatizovaná sauna, ale poměrně příjemné prostředí.

Kdo chvátal z práce na osmou, aby stihl Garbage, a zároveň s příjemnou vidinou toho, že před pracovním dnem bude neplánovaně brzy doma, musel být zaskočen předem neohlášenou předkapelou. Tou byla ryze ženská a etnicky různorodá formace Big Joanie. Předvedla solidní garage rock, kde zaujala hlavně shoegazem zboostrovaná basa, evokující desku "Machina" od již zmíněných The Smashing Pumpkins a jejich hitovku "The Everlasting Gaze". Dámy Neurazily, nenadchly, ale svou roli splnily.

Hlavní hvězdy svůj set odstartovali mocným vokálem Shirley Manson a sebevědomě hned dvěma kusy z loňské povedené řadovky "Let All That We Imagine Be The Light". Celkem z ní zaznělo pět skladeb a je tak vidět, že formace rozhodně nežije jen z minulosti. Přesto se hodně vzpomínalo na divoké devadesátky a kapela, dobře si vědoma toho, jak dlouho v Česku nehrála, neodepřela fanouškům žádný z klíčových hitů. Snad jen s výjimkou singlů z desky "Not Your Kind Of People".

Hlavní pozornost na sebe samozřejmě přitahovala zpěvačka. Ta letos v srpnu oslaví rovnou šedesátku, a i když věkem i vizáží už nezapře nesmlouvavě se blížící důchod, energii by jí mohla závidět kdejaká o generaci, nebo dokonce dvě mladší kolegyně. Nechybělo hecování publika, neustálý pohyb, prostě vše, co od frontmanky očekáváte. Tím spíš, když nám kapela hrála nakonec dlouhou hodinu a tři čtvrtě. A přitom to nikdy nebyla prvoplánová kráska ani technicky dechberoucí zpěvačka.

Ale má osobnost. Charisma. To, čím disponují mužští frontmani kultovních rockových kapel. Nikdy to nebylo, jako když si kapela postaví do čela nějakou princeznu, která ale nemá žádnou hloubku. Manson byla vždycky takovou ženskou verzí Davida Bowieho a její androidí vzhled jakožto herečky koneckonců využili i tvůrci sériového "Terminátora" pro jednu z verzí svého legendárního vražedného stroje.

V sále šla hojně slyšet i angličtina, němčina a další světové jazyky. Opět se potvrdilo, že v multikulturní Praze takovou skupinu ocení spíš expati a turisté než běžní tuzemští posluchači. Potěšilo i to, že jen málokdo vytahoval mobil, aby natáčel a většina lidí si oldschoolově užívala skvělou atmosféru.

Jako nečekané překvapení nakonec Garbage - navzdory opačnému výsledku předchozí ankety v publiku - zahráli i neplánovaný cover "Lovesong" od The Cure, který jinak v setlistu současného turné chybí. Protože Praha je "special". Stejně jako stejnojmenná předposlední hitovka večera - skvělého večera, kterému nechybělo vůbec nic.