Onen pomyslný klub není žádná špeluňka, ale místo na úrovni. I trocha toho pozlátka by se našla. Klavír na pódiu se blýská, trubka hází odlesky do tváří publika ve večerních šatech a oblecích. Hudba, která tu zní, nese kus starosvětské elegance - i když chlapík za mikrofonem má na hlavě kšiltovku. Alespoň tak se nechal Jan Smigmator zvěčnit na obalu alba. Čtyřicátník z Jihlavy už vydal sedm desek a zazpíval si v prestižní Carnegie Hall i na Světové výstavě Expo v japonské Ósace.

Jeho osmá nahrávka v sobě má newyorský étos otištěný opravdu hluboko. Ostatně vede k němu i dedikace na vnitřní straně vinylového gatefoldu: "New York. My home away from home." Říká to mnohé. Nemusí se tu explicitně zpívat o podzimu jako ve standardu Vernona Dukea "Autumn In New York", ani o červnu ve městě na řece Hudson jako v sinatrovce "How About You". Atmosféra města je v téhle desce nasátá natolik přesvědčivě, že by Frank Sinatra i Tony Bennett mohli jen uznale přikyvovat.

Smigmator se nepodbízí posluchačům pop-swingem ani estrádní podobou žánru podepřenou velkým orchestrem. S obdivuhodnou poctivostí a pokorou se obrací k tradici amerického vokálního jazzu - nekýčovitého a nepřeslazeného. Opírá se o výborně sehraný pětičlenný band v zásadě klasickém složení piano - kontrabas - bicí - saxofon - hammondky. I díky tomu zní výsledek sevřeně, kompaktně a přirozeně klubově. A dá se na něm dál stavět.

Hned v pěti skladbách Smigmatorova spoluhráče Jana Andra za hammondkami vystřídal Ondřej Pivec. Skvělý odpich přidává třeba už úvodní "Home Away From Home", aniž by si kus pro sebe kradl, citlivý zůstává i jeho doprovod houpavé titulní písně. Tu pro změnu trubkou ozdobil Jumaane Smith. Na desce najdeme také dvojici duetů: v "Old Friends" si Smigmator mile notuje s Lubou Mason, "Girl Talk x Man Talk" pak nabízí dokonale uvolněný dialog s panamským zpěvákem a někdejším tamním ministrem turistiky Rubénem Bladesem, dvanáctinásobným držitelem Grammy.

Smigmator přirozeně proplouvá jemnými, procítěně podanými pasážemi, když to ale skladba vyžaduje, umí přitlačit a svůj měkký tenor nechá zhrubnout. A zvládá to naprosto hladce i na ploše jedné písně, třeba ve vygradované "But Beautiful". Hraje si s frázováním, melodie rozvolňuje a svádí je nečekanými směry - dejte si kupříkladu jeho dlouhým jamem nataženou "I'm Walkin'" a porovnejte ji s velmi známou překotnou verzí Fatse Domina. Neoslňuje, body získává hlavně svou lehkostí a neokázalostí.

"Here and Now" stojí až na dvě autorské výjimky na jazzových standardech, v několika případech jde o položky notoricky známé i mimo žánrové kruhy. Přesto Smigmator dokázal kouskům jako "Autumn In New York", "But Beautiful" nebo "P.S. I Love You" vtisknout vlastní tvář. K časem prověřeným písním přistupuje s úctou, výsledek ale zní současně, svěže a nezanechává na patře retro pachuť.

Osmé album Jana Smigmatora trefuje přesně tu oblast, kde mohou být spokojení zkušení posluchači jazzu i ti, kteří se mu obloukem vyhýbají. Ti první najdou na "Here and Now" sebevědomou interpretaci a muzikantskou fortelnost, druhé nenásilně pohltí hudba samotná - podaná s lehkostí, přehledností a přirozenou přístupností.