Wohnouti ke svému jubileu vydali knihu mapující jejich historii, kterou napsal Matěj Homola. Pro ty, kteří četbou opovrhují nebo jim na ni nezbývá čas, vyšla také jako pětihodinová audiokniha. A kdo raději obrázky a videa, toho nasměrují QR kódy. Hlavní oslavy se ale samozřejmě odehrávají na koncertech.

Středa - Wohnout je třeba. Haha. Tady to ale platilo dvojnásob. Skupina patří k raritám, které ve stejném složení slaví kapelní třicetiny. Jak sami členové prohlásili, přežili přírodní katastrofy i války. A nepamatuju si, že by je kdy rozložily nějaké vnitřní rozbroje.

Začínalo se už krátce po sedmé hodině kvůli přísnějším nařízením, která v této městské části vyžadují konec nejpozději v devět. V rámci setu vsadili na retrospektivní pohled, sáhli i po méně známých písních a po letech oprášili kousky, které už delší dobu ležely stranou.

Otcové českých Bohémů upozornili na každou svou desku jednou písní. Měli připravené cedule metr na metr s vizuálem daného alba, které přinášela jejich manažerka Gábina. Začínalo se "Dobrým ránem". První desku "Cundalla" z roku 1999, již skupina znovu vydala v reedici, zastoupil nesmrtelný hit "Banány", který ji doprovází snad na každém vystoupení.

Z kolekce "Zlý noty na večeři" zazněla "U nás na Nouzově", jejíž název napovídá, v jakém studiu nahrávka vznikala. "Pedro se vrací" připomněla stejnojmennou nahrávku. Co rok, to deska. Nejen "Rande s panem Bendou" si dali právě v Riegráčích, kam dorazil "Vrátnej" a my fanoušci v početné sestavě. Z "Polib si dědu" přehráli věčnou "Gangu", kdežto z "Kartonu veverek" se ozvalo "Popojedem".

Místo získalo o to větší půvab, že tři ze čtyř muzikantů nedaleko navštěvovali základku. Právě tam se vlastně potkali a později snili o kapele. Dnes ji vedou jako firmu - a právě tuto myšlenku před patnácti lety zhmotnili na desce "Našim klientům", kterou zastupoval "Gastrosexuál". Když už jsme u jídla, nesměla chybět ani další řadovka "Laskonky a kremrole" a z ní song "Barbíno?". Ten jako by už samotným názvem vybízel k navázání deskou "Miss maringotka" a ódou na známého herce ("Depardieu"), která odzbrojila kytarovým sólem s kadencí jak z kulometu. Završením, tedy připomínkou poslední a stále aktuální desáté kolekce "HUH!", se stalo "Umění".

Lidovka "Čo poudala stara mama" v podání basáka Jirky Zemánka tuto retrospektivní pasáž ukončila a pak už se hrál pelmel bez ohledu na časovou osu vzniku. Došlo tak i na "Hory", které formace na dobré dvě dekády uložila k ledu. Matěj zavzpomínal, že písnička vznikla kdysi ve frontě na vlek ve Špindlu a kolem jejího zařazení do koncertního playlistu se v kapele vedly sáhodlouhé debaty. I songy jako "Volali" nebo "Hudba léčí" skupina oprášila po nějaké době.

Zemánek neokořenil večer jen lidovkou. Předvedl také sólo na tubu, v němž pomyslně nahradil Laca Décziho - bratrská dvojice ho označila za bývalého rebela a současného miláčka jazzových posluchačů. Perlil také v notoricky známé "Mana mana", kde se dokola prozpěvuje de facto jen tohle. V roce 1968 ji složil italský skladatel Piero Umiliani, nejvíce ji však proslavily televizní loutky Muppets.

A co by to bylo za koncert Wohnout, kdyby v závěru nezazněl "Svaz českých bohémů" a na odchod "Praha už volá!" z filmového trháku "Vesničko má středisková"? Kdo ví, jestli ho hrají i v jiných městech, že... Nejen tyto songy vytvořily hezké vyvrcholení večera s perfektním zvukem, výbornou atmosférou a velmi dobrým rozpoložením na pódiu i pod ním. Člověk si s nimi během mrknutí oka prošel celou diskografii, připomněl si obaly desek a zároveň si uvědomil, že pánové ani v padesáti neztrácejí nic ze svého klukovského šibalského kouzla.

Kdo aktuální pražský koncert nestihl, může si oslavy vynahradit na podzim - 18. listopadu velkým koncertem v pražské Lucerně, kde dojde k jejich završení.