Na rodinný festival Mezi ploty jsem vyrazila po sedmi letech. Naposledy jsem ho navštívila ještě před covidem. Velikostně jde přesně o ten typ akce, na které jsem dlouho nebyla a po které se mi stýskalo. Návštěvnost za ty roky zůstala v rozumné normě, lidé se v rozsáhlém areálu rozptýlí a nikde se nemačkají hlava na hlavě. Na své si přijde každý podle chuti: může zkouknout hudební vystoupení na třech scénách, zajít na divadlo, zúčastnit se diskuse - letos dorazili například prezident ČR Petr Pavel a bývalá prezidentka SR Zuzana Čaputová - nebo si něco vyrobit s ratolestmi v dílničce.

Na tomto festivalu mě baví, že tam nikoho nenajdete opilého, spíš zalitého pozitivní náladou, která se valí ze všech stran. Lidé působí tolerantněji. Můžete si s sebou vzít čtyřnohého mazlíčka a program nekončí pozdě v noci, takže kvůli němu nemusíte extra ponocovat. A tu a tam se přijdou podívat i místní zřízenci a pacienti. Hudba prostě spojuje. Já si ji teď ale dovolím rozdělit na několik segmentů.

Dámská část programu zvolila svěží metodu - co jméno, to výrazná osobnost a jiné charisma: Martina Pártlová, Berenika Kohoutová, Pam Rabbit a Kateřina Marie Tichá. První dvě berou život s humorem a nadhledem, do textů promítají své každodenní bytí, profesní rozkročení i mateřství a obecně se s tím moc nemažou. Co na srdci, to na jazyku. Předvedly ženský uragán a dokázaly roztančit publikum svými charakteristickými tanečky při "Furt něco" a "Fíkusech". Berenika sice občas končí na pranýři za hlasové úlety, jenže právě díky nim zní jako opravdová a jedna z nás. Škoda, že jsem přišla až se startem prvních písní, protože před zvukovkou už měla zapnutý port, a jelikož si to neuvědomila, všichni kolemjdoucí mohli slyšet, jak mluví s kurýrem rozvážejícím jídlo, že je na špatné adrese.

Éterická víla Tichá pohladila po duši. Do svého setu zařadila i dva songy Davida Stypky "Farmářům" a "Čaruj" a vystoupení jí zpestřil akordeonista. Pam si přivezla fialové kožešiny, kterými ozdobila scénu. V podobném duchu, jen s květinami a palmou, si pódium zabydlel i Marpo a obě místa hned působila útulněji. Pam komornější prostor sluší, takže si oproti show ve Foru Karlín u mě vylepšila reputaci. A jako jedna z mála společně s Marpem zapracovala do festivalového repertoáru víc novinek z poslední desky, což moc interpretů nedělá. Bojí se, protože publikum netvoří jen jejich fanoušci, a tak se je snaží dostat na svou stranu hlavně největšími hity.

Trojice Marpo, Tomáš Klus a Xindl X měla energii na rozdávání. Horší to bylo s Michalem Hrůzou, který startoval sobotní program. Ten nabídl jen pelmel hitů a zapomněl přihodit nějakou novinku z loňské povedené desky "Kouzlo samoty". I řeči mezi songy zněly kostrbatě a nepřirozeně, spíš na sílu.

To zmíněný Marpo se našel v country rapu. Zářila z něj i pokora, na každém koncertě děkuje lidem, že chodí na koncerty a festivaly a že si díky nim může realizovat sny. Zavzpomínal také na tátu, který neuhnul před komunisty a raději přijal několikaletou stopku v hraní, než aby se ostříhal. Xindl ukázal, že je ve formě. Novinku "Křídla" měl původně v premiéře zazpívat s dcerou Alicí, tu ale postihla hlasová indispozice. Naopak "Štědrej večer nastal" se sobíky Rudolfem a Adolfem nevynechal ani na konci května.

Černého Petra si z hlediska počasí vylosovali nedělní Děda Mládek Illegal Band, jejichž set musel být kvůli dešti v půlce ukončen. Popravdě jsem netušila, že ještě po více než dvaceti letech od dob, kdy frčeli, stále fungují. Celkem jim to ale šlapalo. Škoda. Mládkovy písničky jsou evergreeny s hořkosladkou příchutí, o kterou by neměla přijít ani současná nejmladší generace.

Festival dělají lidé, ne počasí, takže ani jeho dočasná nepřízeň ho nezkazila. I když na dvě hodiny nastal mordor a všichni se rozprchli neznámo kam, před začátkem koncertu Tomáše Kluse se mračna rozestoupila. Kdo jiný to mohl pomyslně rozsvítit než Tomík sluníčkář vyzařující pozitivní energii?

Během festivalového klání se vzpomínalo na čtyřicáté narozeniny. Jedny loni oslavila kapela Lucie, ty druhé si před čtrnácti dny odškrtl právě Klus. Ač se to nedá srovnávat, protože jedno výročí patří kapele a druhé člověku, Tomáš zde jasně boduje. U prvně jmenovaných šlo o vystoupení bez energie. Mezi členy chyběla souhra i emoce, které by se přenesly na publikum. Zajímavé je, že kolega z redakce viděl vystoupení skupiny diametrálně odlišně. Ale jak se říká, sto lidí, sto chutí. Viktor Dyk představuje za Davida Kollera poměrně slušnou hlasovou náhradu, barvou hlasu jsou si podobní, jinak ale nová verze kapely dost pokulhává.

Klus naopak rozhazuje emoce plnými náručemi. Nebojí se improvizace, kontaktu s lidmi ani přítomnosti. Mezi písněmi vtipně glosuje, hraje si se slovy - třeba položeny - polo ženy, když mu nejmladší dcera přinesla papír. Nebo na "ššš" a "jede jede mašinka" trefně odfrkl: "Macinka". Prostě se to tam hodilo. Klus zaslouží obdiv. Byl to jeho čtvrtý koncert v řadě, navíc se pořád vyrovnává s hematomem, který vyfasoval k narozeninám, takže musí hlas šetřit. Nešlo to ale poznat, jen místo přitvrzování v určitých partech spíš zrychloval. I pro fanoušky by se rozdal. Přestože byl v časovém presu, ochotně se s nimi hodinu fotil a podepisoval. Bavilo mě, když si kameraman snímající dění za kamerou prozpěvoval nadčasovou "PánuBohudooken".

Kapely Poletíme? a Divokej Bill spojila energie, která funguje okamžitě. "Davy šílí" - tuhle hlášku bych si od Rudolfa Brančovského z Poletíme? klidně vypůjčila. Jde o prosté vodítko, jak si říct o potlesk, i když zrovna oni publikum nutit nepotřebují. Přichází to samo. Stejně jako u pánů z nedalekých Úval. Frontman Vašek Bláha se před "Batalionem" zasnil, že se vidí pod pódiem, když mu bylo patnáct. Jak to všechno letí. Vtipně glosoval, že se do tamních prostor asi úplně nehodí zahrát song "Kořala", což jim předem nedošlo, ale i tak ho dali.

U Poletíme? nechyběly hity "Lokomotiva" či "Pojď se mnou, lásko má", set odpálili "Princeznou" inspirovanou frontmanovou ženou. Rudolf zněl krapet tišeji než obvykle, ale neváhal se odkopat tím, že jsou z Brna. Všichni víme, jak funguje rýpavé popichování mezi hlavním městem a moravskou metropolí. Kapelní energie tady ale i po letech drží. Stejně jako u No Name. Ti mě sice hudebně neberou, ale pro mnohé zůstávají klasikou, která nezklame.

Mezi nejvtipnější party patřili MIDI LIDI a Předkapela Teambuilding s Lukášem Pavláskem a Tomášem Belkem. Petr Marek, frontman prvně jmenovaných, poznamenal, že vymyslel krásné slovíčko, po kterém by se František Palacký obracel v hrobě, nebo že tančí tak, jak mu Elvis nadělil. Lukáš Pavlásek a jeho Předkapela Teambuilding se netají tím, že jejich písně dělají z lidí ještě lepší bytosti a přinášejí dobro. Jenže i za dobro se musí platit, proto jsme zvedali nad hlavy platební karty při coveru "Zaklepej na platební bránu". Slyšela jsem ale jen dvě písně, jinak hráli i během mordoru, zatímco já jsem se schovávala opodál pod stromem.

Bavili i The Tap Tap a jejich nové skladby z desky "Retardér". Ať už titulní kus s dovětkem, že lidé s nimi nemusejí mít soucit, stačí, když jim nebudou házet klacky pod nohy, nebo "Basa", kterou otextoval Řezník a která se hemžila dvojsmysly.

Děti byly rády za Kašpárka v rohlíku, u kterých mě překvapilo, že děti už nemají typickou punkovou molitanovou paruku, či Yellow Sisters s hostujícím Michalem Strnadem. Ty jednou písní vzdaly hold Zuzaně Navarové.

Na letošní Mezi ploty budu hezky vzpomínat. Organizátoři po hudební stránce sázeli na čerstvou energii i na ty, kdo v poslední době vydali desku, slaví výročí nebo plánují velké koncerty. Člověk si mohl vyhodit z kopýtka a nikomu to nepřišlo divné. Kde jinde se vybláznit než tady. Díky za zachování tváře, která po léta zůstává stejná a dobrá.