Málokdo se na festivaly hodí víc než právě Lucie. Dobře ví, co se po ní v takovém prostředí chce, a umí toho posluchačům nadělit dosytosti. Něco takového se mi honilo hlavou, když jsem odcházel z bohnického festivalu Mezi ploty nabitý energií na další dny. A cestou na autobus jsem si říkal - Honzo, ten report si stejně budeš chtít napsat. I když jsem to původně vůbec neměl v plánu.

Sobota 30. května pro mne totiž byla dnem, který jsem prakticky celý, od rána až asi do 17:00, strávil na úplně jiné akci. Na jedné nádherné slavnosti. A píšu to tu jen proto, abych čtenáři přiblížil své mentální nastavení. Prožil jsem krásný den se svými přáteli na jakési hodně formální, ale o to hlubší události. Jenže cestou domů mi to nedalo a řekl jsem si - zkusím na ty Mezi ploty zajít. Třeba to vyjde.

Mezi ploty jsou prakticky mým domovským festivalem, protože od roku 1977 žiju v Bohnicích a dům tam máme i teď. Zároveň máme v blázinci (já vím, že je to nekorektní označení, ale my bohnické Husákovy děti tomu místu jinak neřekneme) ustájeného koně. A tak jsem se po návratu domů vydal nejdřív do stájí za naší klisnou Medankou a pak se tak nějak bez vstupenky a bez problémů zapletl mezi návštěvníky festivalu. Před hlavní stage jsem dorazil akorát ve chvíli, kdy dohráli No Name, takže jsem mohl v klidu počkat na Lucii.

A stejně jako jsou Bohnice mou domovskou scénou, Lucie je domovská kapela, na kterou chodím už prakticky třiatřicet let. Poprvé jsem ji naživo viděl 26. června 1993 na Konopišti, na festivalu proti AIDS, kde tehdy hráli mimo jiné třeba Oskar Petr, Alice nebo Petrové Muk s Kučerou. Takže se v sobotu nějak všechny ty pozitivní energie spojily v jeden krásný vrcholící okamžik.

Když jsem se byl před měsícem podívat na talk show "U Aleše na střeše" v Litni (shodou okolností městečku, odkud pochází má babička), kde byl hostem Robert Kodym, chvíli jsme si povídali o jeho dalších plánech. Říkal, že letos chtějí s Lucií odehrát velké množství hlavně festivalových koncertů, aby se dostali k posluchačům prakticky po celé republice. A když jsem s kapelou dělal 10. února, na narozeniny Viktora Dyka, rozhovor pro jiné médium, Robert zmínil, že se na koncertech snaží vybírat největší hity. Doslova tehdy řekl: "Tak jsme to měli de facto vždycky, že jsme na koncertě hráli nejoblíbenější písničky. Prostě jsme v té naší restauraci nosili hostům to nejlepší jídlo, jaké máme v kuchyni k dispozici."

Přesně to se teď spojilo v Bohnicích a přesně v tom leží klíč k festivalům, na které přijdou nejen skalní posluchači, ale i lidé, kteří skupinu možná znají trochu z rádia nebo YouTube a klidně ji mohou vidět úplně poprvé. Výběr největších hitů tady funguje jako ten nejsprávnější lektvar. Jako kouzlo, které lze návštěvníkům koncertu namíchat. A tohle prostě Lucie umí.

Její set byl původně ohlášený na hodinu mezi 20:00 - 21:00, skupina ale nakonec odehrála osmdesátiminutové vystoupení složené ze čtrnácti zaručených hitů, které nemůžou nefungovat. Festival v psychiatrické léčebně zároveň hezky ukázal, že Lucie neztrácí mladé publikum. Pod pódiem jsem se možná trochu nepatřičně, ale co už, mačkal s často i o třicet let mladšími posluchačkami, a když jsem se podíval dál na celou plochu před secesním kostelem sv. Václava od architekta Václava Roštlapila, mimochodem také autora Strakovy akademie, stálo tam multigenerační publikum od malých dětí po šedesátníky. Ostatně i sama Lucie se zapojila do hledání desetiletého Honzy, kterého jeho starostlivá maminka v tom lidském mumraji někde ztratila.

Ti, kdo Lucii navštěvují pravidelně, tentokrát nemohli být příliš překvapení. Šlo o onu hru na jistotu, o níž jsem psal výše. Formace zahrála písně věnované svým grungeovým idolům Chrisovi Cornellovi a Kurtu Cobainovi, nově poslala do hudebního nebe také skladbu pro dlouholetého spolupracovníka, hitmakera Oskara Petra, který zemřel letos 29. dubna. Robert Kodym připomněl, že hudebník bydlel asi 150 metrů od hrobu Franze Kafky. Zavzpomínal také na svého kamaráda, který trpěl bipolární poruchou a na konci osmdesátých let spáchal sebevraždu. Ještě předtím byl hospitalizovaný právě zde v Bohnicích a Robert zmínil už pokácené mohutné tisy, které stály vlastně - dnešním pohledem - hned vedle stage a pod nimiž tehdy sedávali a povídali si.

"Marii" věnoval své babičce, Marii, rozené Krejsové, provdané Polákové. Další skladbou vyslanou do rockového nebe byl "Sen" Ivana Krále. Při něm Kodym slezl z pódia a přesunul se až přímo k zábranám k posluchačům, nad jejichž hlavami hrál na jednu ze svých kytar. A před skladbou "Panic", kterou zahrál na nástroj podepsaný Keithem Richardsem a Ronniem Woodem, konstatoval, že kdyby věděli, jak jednoduchou a hloupoučkou píseň na něj bude hrát, možná by se divili.

Pokud musicserver čtete pravidelně, možná si vzpomenete, že jsem minulý rok s Lucií objel, co se dalo, a tak mám možnost srovnávat. Po klubových koncertech a velkolepé narozeninové šňůře se spoustou pódiových efektů a hromadou hostů je tu Lucie festivalová, kde hraje jen sama za sebe, bez hostů a ohromujících vizuálních a pódiových vychytávek. A jo, s festivalovým, ne tak dokonalým zvukem. Přesto to takhle - pro mne a podle nadšených reakcí publika i pro ostatní posluchače - funguje znamenitě. Zřejmě i proto, že to mezi muzikanty lidsky hraje mnohem líp než s Davidem Kollerem. A teda - nikdy bych si nemyslel, že to napíšu, ale po tomhle vystoupení jsem vlastně rád, že k té velké personální změně došlo.

Tím ale nechci říct, že mne nebaví to, co dělá Kollerband, včetně toho, jak hraje písně od Lucie. Jen mám pocit, že onen rozchod byl pro kapelu nevyhnutelný a pomohl oběma partám.

A tak jsem si v Bohnicích opět uvědomil, jak moc mě baví to, jak Viktor Dyk do kapely zapadl i jak zpívá třeba "Šrouby do hlavy" nebo "Chci zas v tobě spát". Při druhé zmiňované jako by Robert Kodym meditoval u indiánských náčelníků, které si s sebou vozí na koncerty a kteří nás sledují z jeho komb. A stejně tak si asi nikdy neoposlouchám "Dotknu se ohně", "Lucii" nebo "L’auru", největší klenoty skupiny. S nimi se mi daří opustit prostor pod pódiem a dotknout se zázraku. To mám na hudbě nejradši. A tím se zase obloukem vracím zpátky k oné slavnosti.

Je hezké dělat si život takhle pestrý a navštěvovat akce, které člověka nabijí, ať už jakýmkoliv způsobem. Lucie takhle funguje a je radost si to čas od času dopřát.

Poznámka: fotky jsou pouze z mobilu jako doprovod neplánovaného reportu, jak jsem psal výše.