Ať už si pustíte libovolný podcast s některou z našich slavných hudebních osobností, znovu a znovu narazíte na slovo, které se tím stává až nadužívaným. Autenticita. Kdekdo se jím zaklíná, tvrdí, jak zásadní pro něj nebo pro ni je, a srdnatě prohlašuje, že nic jako kalkul nedělá. Věřit tomu můžete i nemusíte.

V posledních týdnech se však na české hudební scéně objevilo hned několik silných singlů, k nimž se právě toto zprofanované slovo bez jakékoliv ironie opravdu hodí. Patří mezi ně "Perpetuum mobile" Ewy Farne, v němž zpěvačka zase jednou nenabídla jen chytlavou písničku, ale naplnila ji i obsahem. Otevírá v ní téma přepracovanosti jako náboženství dnešní doby.

Neméně palčivé téma rasismu a bolestného vztahu s otcem ukázal světu Ben Cristovao v nedávném singlu "Porcelán".

A do třetice se nyní pomyslně odhalil i Mirai Navrátil. Ten se před pár dny stal poprvé otcem, když s partnerkou Sárou přivítal na svět malého Jonatána. Za celý musicserver mu tímto samozřejmě moc gratulujeme.

Obrovské emoce s tím související se zpěvák rozhodl otisknout i do kraťoučké písničky, kterou jej vítá na světě. I tady platí, že se těžko soudí, zda z ní vůbec může vzniknout hit, ale věřím, že právě to je to poslední, na co Mirai při tvorbě myslel. Podstatné totiž zůstává, že se mu tady nesmírně podařilo jít na dřeň a napsat text, s nímž se jistě leckdo ztotožní. Já se ztotožnil okamžitě, protože doma se ženou teď vychováváme šestiměsíční Beátku, takže spadám do absolutní cílovky.

Netuším, jak to budou mít rodiče, kteří doma vychovávají už puberťáky, ani zda třeba bezdětní nebudou o písni prohlašovat, že působí pateticky. To nedokážu posoudit. Mě osobně ale naprosto sejmula. Slza ukápla, ještě než se skladba přiblížila k refrénu, knedlík v krku vydržel po celý zbytek stopáže a zase jednou přišla připomínka toho, že jakkoliv rozdílní my lidé můžeme být, existují v životě chvíle, kdy s námi hormony cloumají ve velkém a my zjišťujeme, že jsme někdy vážně jeden jako druhý. Úplně stejní.

Upřímně jsem si nemyslel, že by zrovna Mirai mohli patřit mezi kapely, kterým bych někdy dal desítku, ačkoliv řada jejich písniček má své kvality, ale přiznám se, že tady jsem to velmi vážně zvažoval. Nakonec jsem sáhl po krapet nižší známce, protože mi vadí střídmá stopáž. Moc bych chtěl slyšet, co by přišlo v další sloce. A zda by si novinka udržela kvalitu.

Myslím si však, že nějaké číslo je teď to poslední, co rodáka z Frýdku-Místku zajímá. Podstatné je tohle všechno nové, co se v nás děje, vstřebat. Užívat si to. A co možná nejvíc se snažit, aby to bylo to jediné, na co musíte a chcete myslet. Nabíjí to. A stojí to za to.

9/10