"Dnes vám hraju nějak moc temných skladeb," prohlásila asi po dvou třetinách přibližně dvouhodinového koncertu bez předskokana jen tak mimoděk Beth Hart. Bylo to zhruba ve chvíli, kdy se píseň s všeříkajícím názvem "Woman Down" chystala vystřídat novinka "Don't Call The Police". Jedna z nejrockovějších položek v repertoáru umělkyně, která se dávno nevejde jen do škatulky blues-rocku, přitom nepojednávala o ničem odlehčenějším než o vraždě George Floyda, který zemřel při brutálním a nepřiměřeném zákroku amerického policisty. Takže také žádná pohodová písnička na oddech.

Dnes už čtyřiapadesátiletá zpěvačka s potetovanýma rukama to ale asi jinak ani neumí. O kolik smutnější a depresivnější byl její setlist, který se tradičně měnil přímo během koncertu, o to vřeleji zase jednou působila ona sama. Letité návštěvníky jejích vystoupení už asi ani nepřekvapilo, že večer odstartovala svým oblíbeným catwalkem, tedy procházkou odzadu ze sálu, při níž se nechala objímat a líbat fanoušky a fanynkami, jejichž věk jen zřídkakdy začínal nižší číslicí než pětkou.

Procházka davem skončila ve středu pódia, odkud se ještě před dokončením úvodní balady "Tell Her You Belong To Me" přesunula za svůj milovaný klavír. "Neumím na něj moc dobře hrát," prohlásila omluvně s tím, že potřebuje svého spoluhráče, bubeníka Todda Wolfa, který na své sesli vystřídal Billa Ransoma, aby jí pomohl hlídat, zda daný kus hraje tak, jak by měla.

Působilo to až nad očekávání skromně. Z nedokonalé hry na černobílé klávesy by ji totiž zcela určitě nikdo v sále nepodezíral. Vždyť k ní ten nástroj už dlouhá léta neodmyslitelně patří a právě u něj vznikají na jejích koncertech ty nejkrásnější chvíle. Stačí sledovat, jak se za ním zpěvačka svíjí, jak každou frázi prožívá nebo jak pracuje s efekty, které modulují její hlas. Díky nim se třeba ve "War On My Mind" mohla pustit i do skřeků připomínajících raněné zvíře.

A pak je tu samozřejmě její hlas. Fantastický, stále silný a navzdory různým zdravotním patáliím i dávnému drogovému a alkoholovému období pořád pevný. Jako v době, kdy u nás koncertovala ještě ve skromném Lucerna Music Baru. A také její balady. I tentokrát mezi nimi bohužel chyběly ty nejlepší, tedy "Leave A Light On" a "I Need A Hero", jen aby pro změnu uhranula oslavnou "St. Theresa", k níž ji inspirovala kniha od Matky Terezy. Vrchol večera.

Zpoza klavíru jako už tradičně vyprávěla, o čem její skladby jsou, dojímala se a zase jednou ukazovala, že i když člověk patří k pravidelným účastníkům jejích českých koncertů pořádaných agenturou Liver Music, pokaždé dokáže úplně jiným programem překvapit i nadchnout. To letos platilo dvojnásob. Na koncert z podzimu 2024 totiž měla Beth navázat už v roce 2025, jenže kvůli nekončícím zdravotním obtížím se vystoupení nakonec odložilo až na konec května letošního roku.

Důležité však je, že technicky vzato stále spadá do období zatím posledního alba "You Still Got Me". To sice už za pár dní dostane rozšířenou deluxe edici s novými písněmi, nicméně zatím jediná zveřejněná novinka "Mean Ole Man Of Mine" z ní v Praze překvapivě nezazněla.

Co je ale důležitější - zdaleka nešlo o přežvýkanou verzi dva roky starého programu. Do setlistu se chvályhodně dostaly i nové písně, které jsme minule neslyšeli. A naopak. Jelikož právě při příchodu do sálu všichni diváci dostali informaci, že už je domluvený další koncert, který Beth na stejném místě odehraje 2. března 2027, bude jistě zajímavé za necelý rok porovnat, s čím přijde tentokrát. Třeba se konečně dočkáme nejlepší skladby z nové desky, tedy "Drunk On Valentine".

Velmi poklidnou, ba až pokojnou atmosféru aktuálního vystoupení, jejíž náplň tvořily spíše pochmurné a převážně pomalejší kousky, odlehčila skladba "Stinky Feet". "Když jsem začala randit s mým mužem Stevem, měl ještě problémy s hygienou. A tak jsem si řekla, že to vyřeším tak, že se o tom všichni dozví a napsala píseň o jeho smradlavých nohách," prohlásila se smíchem. Jaká to náhoda, že zrovna po jejím doznění se ze zákulisí vynořil právě její manžel, aby jí ke klavíru donesl vodu. Výborná scénka. Navíc nepřišla od věci, protože jen pár dní nazpátek bulvár spekuloval, že se manželé rozešli, a to jen proto, že ji nějaký fanoušek vyfotil o samotě. Před pár hodinami už ale web zprávu aktualizoval a označil za mylnou.

Koncert už tradičně ve svém středu nabídl pasáž, kdy Beth buď zůstala na scéně sama, nebo se spolu s kolegy sešla u perkusí a kontrabasu uprostřed pódia. I tentokrát šlo o milé zpestření, za klavírem ji však asi stejně všichni vídáme nejraději.

Bipolární poruchou trpící umělkyně se tentokrát na své poměry nadmíru rozpovídala o Bohu. A věnovala se mu i v přídavku, kdy za ní ve velkém chodili fanoušci a dlouze se s ní objímali poté, co si přisedla na okraj pódia a poslední dva songy odzpívala odtamtud. Skladba "There In Your Heart", při níž ji na akustickou kytaru doprovodil její souputník Jon Nichols, s nímž už drží basu dlouhých šestadvacet let, pojednávala o tom, že ho máme všichni v sobě. A zazpívala to tak přesvědčivě, že by s ní v tu chvíli souhlasil i zapřisáhlý ateista. Ona to totiž jinak než bravurně prostě neumí.