Při pohledu na lesklou otevírací krabičku a titulní fotografii více než čtyřicetistránkového bookletu mě napadlo, že snímky působí až příliš vypulírovaně, skoro jako by je vytvořila umělá inteligence. Pročítal jsem si starší recenze na její alba a komplety a u "Diamond Collection" na mě vykoukla doslovná citace: "Sice takhle nevypadám, ale to vůbec nevadí, grafika udělala svoje."

Tohle je Lucie Bílá ve zkratce. Ženská s pořádně prořízlou vyřídilkou, která se nebojí udělat si sama ze sebe legraci, umí se strefit i do vypulírovaného a neupřímného světa showbyznysu, a přitom to nemyslí nijak zle. I to se částečně otisklo do její přebohaté kariéry. Nemá smysl hodnotit desku po desce. Ostatně většina z nich má na musicserveru samostatnou recenzi a zájemce si je může v klidu projít prostřednictvím prolinků na jednotlivé články, které jsou umístěny výše.

Stojí za to podívat se na zoubek asi jediné položce, kterou posluchač nemusí znát. Jde o bonusové eponymní CD. Lucie Bílá se dlouhou dobu stavěla ke své mainstreamové tvorbě osmdesátých let zády. Široká veřejnost ji znala coby usměvavou popovou zpěvačku, na druhé straně si s Arakainem držela i drsně rockovou tvář, která tehdy tolik známá určitě nebyla. Pod svá křídla si ji totiž vzala jedna z důležitých postav dobového popu. Petr Hannig měl ve své stáji Vítězslava Vávru či Stanislava Procházku, ženský protipól mu však chyběl a s Bílou trefil do černého.

Nahrával s ní singly, pak je bez jejího vědomí poskládal na jednu desku a nechal ji v Supraphonu vydat. Zpěvačka z toho byla v nepříjemném šoku a možná i proto se k tomuto období tak dlouho obracela zády. Ostatně i v image prošla rychlou a ráznou proměnou. Na druhé straně z nahrávky má své místo i známá píseň "Horší než kluk" a hlavně megahit "Neposlušné tenisky", který pro tento komplet dostal i nový kabát. Textově ho upravil její současný častý spolupracovník Pokáč.

Původní eponymní debut obsahoval čtrnáct skladeb, tady k nim přibyly ještě čtyři bonusy. Je škoda, že se nedostalo na autorskou píseň "Je to past", jejíž klip soutěžil v tehdejší televizní Hitšarádě. Pamětníky může zaujmout i "To mi věř". Petr Hannig totiž krátce po revoluci zpopularizoval jistého Davida Krále, se kterým vydal několik desek, a jeden z jeho největších hitů, zároveň titulní kus jedné z kolekcí, nesl název "Říkal jí holčičko". Šlo právě o "To mi věř", pouze s obměněným názvem.

Zbytek materiálu až na pár výjimek zůstává poměrně průměrnou esencí tehdejší popové produkce, přesto stojí za ocenění, že tímto způsobem její sólová diskografie konečně působí kompletně. Zajímavostí budiž i fakt, že eponymní alba má hned dvě. To druhé vyšlo v roce 1994 a obsahuje megahit i autobiografickou píseň v jednom - "Haňa Zaňa (Jinak to nebude)".

Má smysl porovnat titulní fotografie jednotlivých desek, protože se v nich promítají její kariérní proměny. Na obalech vede cesta od holky z plakátu v osmdesátých letech, kdy zdobila skříňku nejednoho vojáka vykonávajícího povinnou dvouletou službu vlasti, přes prudký zlom do devadesátek a rebelujícího anděla s ďáblem v těle až k image silné ženy, dámy nultých let a usměvavé, uvolněné současnosti poslední dekády. Právě tady vyniká i ona uvěřitelnost, dnes tolik omílaná autenticita: posluchač Bílé věří vlastně všechno, ať už zpívá metal, pop, šanson, operu nebo muzikál.

Hana Zaňáková prostě patří do generace umělců, kteří nepropadají módním trendům za každou cenu. Jasně, i ona si občas odskočí do naší největší sokolovny (myšleno O2 areny), ale jinak se netlačí do žádných obřích prostorů typu Eden nebo Letňany. Místo toho objíždí právě sokolovny, kulturáky či kostely i v malých obcích a snaží se být svým posluchačům maximálně nablízko.

A ti jí to opakovaně vracejí svou přízní. Třeba i faktem, že se tento albový komplet v době digitálních služeb rozprodal s rychlostí blesku. Stojí za to zdůraznit také spojení dvou zásadních hudebních vydavatelství. Vždyť její řadová alba se mezi Supraphon a Warner Music dělí takřka přesně půl na půl.

Velmi kladně hodnotím i více než čtyřicetistránkový booklet s bohatým průvodním slovem Josefa Vlčka, spoustou fotografií a informací. Svým způsobem jde o zázrak: čtyřicet let kariéry se vešlo do tak malé, a přitom cenné krabičky, za kterou lze vidět veškeré vzlety a pády, emoce štěstí i smutku, ale především velkou pracovitost a jistou zabejčenost rodačky z Otvovic. Nic nedostala zadarmo a svůj úspěch v profesním, v posledních letech i soukromém životě si bezpochyby zaslouží.