Blondie byla jedna z těch mála kapel, kterým se podařilo uspět ve světě businessu, i když kořeny patřila spíše do zvláštního mixu punkového a novovlného podhoubí, které si s obchodem ne vždy rozumělo. Největší slávu zažila na konci 70. a na začátku 80. let, kdy od svého třetího alba postupně uspěla na obou stranách Atlantiku. Ačkoliv kapela věděla, jak použít tvrdší kytary, bylo to spíš naoko, uměla je přetlouci chytlavými melodiemi popového a někdy až disko ražení. A samozřejmě nelze pominout roli zpěvačky Debbie Harry, která se svým peroxidovým blond účesem nešla přehlédnout a svým zpěvem, spíše jakoby nezúčastněným, dodávala skladbám Blondie to "něco" navíc. Když to Blondie v roce 1982 zapíchli, Debbie občas vykoukla se sólovými aktivitami, ale nebyly nijak masivní, měla jiné starosti. V roce 1999 z ničeho nic přišli Blondie s novým albem "No Exit" a hitem "Maria", na kterém se ukázali v dobrém světle, plynule navázali na patnáct let starou kariéru.

Ale kapitola Blondie není ukončena. Možná s blížícími se oslavami třiceti let založení kapely se Harry a spol. představují s aktuální novinkou "The Curse Of Blondie", na jejíž přípravu tak měli čtyři roky. Titul alba potvrzuje to, co Blondie nebylo nikdy cizí - určitý nadhled, ne-li přímo sarkasmus nad aktuálními trendy a přitom jejich využití. Uznejte, že po reunionu nazvat desku "prokletí Blondie" (variantu slangového překladu raději neuvažuji) je docela frajeřina.

Začátek desky opravdu podporuje důrazné protesty proti takovému "rouhání". Úvodní "Shakedown" začíná docela ostře, deklamace Debbie jsou podloženy riffy kytar, přesto se chvílemi zvolní a dočkáme se i melodie a zpěvu. Na disko strunu, jak za starých časů s "Heart Of Glass", udeří následující skladba, singl "Good Boys". Sama o sobě je milým protipólem přechozí ostřejší skladby - sladký hlásek Debbie, synteticky znějící basa a bicí, k čemuž se v melodickém refrénu přidá v pozadí kytara, je vlastně fajn vzpomínkou na 80. léta. Ale úspěch spolupráce Harry s Giorgio Moroderem v těch letech neospravedlňuje zařazení jeho remixu téhle skladby ve formě bonusu. Přidáním tuckovitějšího disko rytmu a zvuků a potlačením kytar překračuje tu hranu, na které Blondie tak dovedně balancují, i když v life-style klubech bude nejspíš mít tenhle remix úspěch.

Ale zpět k pozitivním momentům. Těmi jsou určitě třetí i čtvrtá skladba, které ještě lépe pracují se spojením zpěvnosti a rockovějších kytar, přičemž "Undone" je spíš na straně první, osvěžena více syntezátory, zatímco "Golden Rod" je syrovější (připomněla mi i s úvodní "Shakedown" jinou ďáblici - Dalbello s její deskou "Whore"), přesto s výrazným melodickým refrénem, tu bych vybral za singl.

Pak však na několik skladeb jako kdyby Blondie došel dech. Hodí se odlehčení, ale plácání se ve sladkém popu s kytarovými "sóly" Blondie úplně nesvědčí, stejně jako reggae hodně přetažené do popu, se smyčci a sladkým zpěvem není pro Debbie ta pravá parketa. Využití japonského tradicionálu působí rozpačitě, kromě pěvecké ekvilibristiky v horních polohách zní nedotaženě a docela nudně. Pádivější "End To End" si vystačí s jednoduchou (až příliš) kytarou a pár zvuky syntezátorů, postrádá výraznější refrén. Obdobně lze popsat následující dvě skladby s malou změnou ve zvuku harmonia a druhém případě tuckovitým rytmem, obě působí nějak uměle. Konec desky se vylepší s tvrděkytarovou "Last One In The World", které však chybí zajímavější refrén. "Diamond Bridge" pracuje poprvé a naposledy se změnami tempa, zpočátku a ve středu klidná skladba se kytarami zostří, Debbie je ve svém zpěvu přesvědčivější. Předposlední skladba začíná trochu překvapivě vstupem saxofonu a po jeho sólu pokračuje spíše v experimentálnější poloze, pádivé bicí a místy kytara doplňují nervní atmosféru vytvářenou saxofonem. Obdobně je tímto nástrojem určena atmosféra poslední skladby, není divu, když je od stejného autora, klidné, procítěné zazpívané (to víte, je o lásce), s lehce triphopovým rytmem. Pěkné zakončení, o to víc působí jak pěst na oko výše komentovaný remix singlu.

Ačkoliv nová deska neznamená žádnou revoluci, bylo by škoda ji zatratit. I když si jí užijí hlavně pamětníci kapely, i současníky může zaujmout. Ne na celé ploše, tady leží hlavní problém desky, s o patnáct minut kratší stopáží by byla mnohem výraznější. Ale pořád Blondie dokáží víc, než mnohé nové soubory.