Nové album je retro, přitom ale svěží, neokoukané, roztěkané, nadupané, progresivní, náladové a nevyzpytatelné - jako ženy. Valí se nekompromisně dopředu, řeže jako pila a pálí jako feferonka.

K pravému opaku, tedy ke zpomalení a nadechnutí, vyzývá pouze skladba "dýchej", která funguje jako tolik potřebné zklidnění a pomyslné objetí. Začíná záznamníkem, který oznamuje jednu novou zprávu, a vytváří tak silný kontrast k tomu, co následuje. Píseň se zbytku materiálu vymyká - je jiná, akustická, křehká a přináší ujištění, že v tom všem člověk není sám.

Na desku, kterou něco něco nově nahráli jako trojice (k původnímu duu Alžběta Tkáč Trusinová a Tomáš Tkáč se oficiálně připojil bubeník Vašek Švestka), lákal pilotní singl "ses zasek". Právě s touto hláškou přišla nová tvář formace. Skladba boří zažité stereotypy a reflektuje momenty, kdy Tomáše štvalo automatické olíbávání jeho manželky - zpěvačky Alžběty - ze strany mužů při seznamování. Jde o tradici, která ženám nemusí být vždy příjemná. Právě to se stalo impulsem pro její vznik.

Za druhou ukázku zvolili "noční plán", který se vrací ke zlomenému srdci a pocitu, že některé věci nikdy nepřejdou - což stvrzuje i text "není to poprvé, není to naposled". Bětka v něm přemýšlí, co mohla udělat líp, a to nejen ve svých dvaadvaceti letech.

Obecně se v textech často ohlíží do minulosti a spekuluje, což ji v některých ohledech může brzdit. Skladba "mám ráda" ji naopak staví do role alfa samice prostřednictvím nekompromisních a zdánlivě neslučitelných variant. Text vedle sebe sází touhu, roztomilost, sílu, provokativnost i drzost: "Mám ráda holky, co tě přetlačí v benchi, oholený i chlupatý nohy, reflektory, vibrátory... Ukaž mi to, předveď mi to..."

Osmičku písní (stejně jako osm trojúhelníků pizzy) tvoří další silné tracky. "sama doma" ironicky glosuje pohodlné přežívání mezi telefonem a gaučem. Zkrátka stav, kdy se člověku nechce vůbec nic, jen zevlit a přežírat se. "záporná postava" se nebojí otevřít v písních snad nikdy moc neprobádaná témata PMS a extrémní emocionality na horské dráze, kdy se člověk v jednu chvíli cítí jako princezna a chce se přitulit, aby se vzápětí proměnil v saň, která by nejraději všechno zapálila.

Skladba "no a co" reaguje na tlak okolí přirovnávaný ke smečce psů či vlků. Ať člověk udělá nebo řekne cokoliv, někoho tím naštve nebo se ho dotkne - zkrátka se nezavděčí všem. Závěrečné "střepy" pak otevírají potřebu destrukce i sebedestrukce s touhou "všechno rozvázat a zamotat".

Kapelu jsem dříve znala jen okrajově, ale při poslechu tohoto alba si mě definitivně získala. Tento směr a tempo mě u ní baví. Trojice natočila silnou ženskou desku, ale ne v nějakém křečovitě feministickém smyslu. S popsanými pocity a projevy se dokážu snadno ztotožnit a určitě nebudu sama.

Kombinuje kytarovky, punk i elektroniku. Zatímco předchozí nahrávky nesly tak trochu neurčité názvy, "majonézou" dali tvůrci novince jasnou tvář a pojmenovali věci pravým jménem. Celkově působí přímočařeji - co na srdci, to na jazyku. Znatelný je také posun k ich-formě, který vede k autentičtějšímu prožitku. Zmíněná píseň "dýchej" se navíc svým zpracováním jasně odkazuje na předchozí počiny.

Z nahrávky čiší lehkost, vtip a energie rozbalená na dvě stě procent. Přináší tvrdší zvuk, syrovost, nadsázku a nová témata. Kapela zkrátka otočila kormidlem o devadesát stupňů. Výsledkem je přímočará jízda šmrnclá Nikolou Muchou, ženskou otevřeností, zdravou přidrzlostí a neotřelostí, s níž si člověk namaže na chleba ne máslo, ale rovnou majonézu. Tahle majonéza je sice plnotučná jako blázen, ale rozhodně stojí za ochutnání.