Měla jste v plánu třítýdenní objevnou cestu po Japonsku - jaká byla a co jste tam objevila?

Vrátila jsem se předevčírem. Šlo spíš o poznávací cestu. Bylo to úžasné, ta kultura je úplně jiná. O Japonsku jsem hodně četla, ale osobní zážitek předčil veškerá očekávání. Cestovala jsem s přítelem a našimi dcerami - desetiletou a desetiměsíční. Naprosto mě nadchl přístup Japonců k malým dětem. Člověk se může bezpečně vydat do velkoměsta a ví, že všude najde místo na přebalení. Ten komfort pro cestovatele je skvělý.

V životě jste vyzkoušela mnoho věcí. Napadá vás nějaký koníček, ke kterému byste se ráda vrátila?

Určitě pole dance. To je jedna z věcí, které mě lákají zpět. Ale jak jsem se v životě několikrát stěhovala, spoustu koníčků jsem načala a pak je zase opustila.

A jaké hobby máte spojené s Prahou?

Mateřství. To se ale opustit nedá. (smích)

Je 42 let ideální věk pro restart a začátek sólové kariéry? Narážím i na stejnojmennou píseň.

Po čtyřicítce mi začalo být jedno, co si kdo myslí. Člověk si spočítá, že když to půjde dobře, je právě v polovině života, a začne přemýšlet, jak naložit s tou druhou půlkou. Došlo mi, že je zbytečné na cokoliv čekat. Ty nápady ve mně zrály dlouho, texty jsem měla v šuplíku a udělat desku byl můj sen. Řekla jsem si, že to prostě zkusím - v nejhorším to bude blbé. Navíc 42 je zásadní číslo, nejen čtenáři Douglase Adamse vědí, že jde o odpověď na otázku smyslu života, vesmíru a vůbec všeho. V tomto věku všechno konečně dostává smysl.

Proč jste do toho nešla dříve? Chyběla vám odvaha?

Sbírala jsem ji dlouho. Každý máme v sobě vnitřního kritika a ten můj byl nekompromisní. Bála jsem se. Celý život jsem byla zvyklá být jen interpretem, ať už v divadle, nebo v hudbě. Vyjít s něčím vlastním je velmi intimní. Ze začátku jsem měla problém své texty komukoliv ukázat, bála jsem se, že jsou pitomé. Cítila jsem velkou obavu z nepřijetí. Pak jsem ale ten strach přestala poslouchat. Nezmizel úplně, ale jsme teď v dialogu. Nakonec jsem sebrala odvahu a oslovila Martina.

Proč jste se bála oslovit právě producenta Martina Kyšperského?

Teď vycházejí alba spoustě žen v mém věku a Martin je často produkuje, což jsem ale zjistila, až když už jsme na nahrávce pracovali. Věděla jsem o něm jako o hudebníkovi dlouho, oba jsme z Brna a mám moc ráda hudbu jeho kapely Květy. Kdysi dávno mě dokonce oslovil, jestli bych nehrála v klipu Jakuba Čermáka (Cermaque) - úplně bez budgetu.

Na základě tohoto jsem si měla zahrát ještě v jiném klipu roli krásné spolucestující v tramvaji. To mi zalichotilo. Martin se pak ale neozýval a dodatečně jsem zjistila, že oslovili moji spolužačku. Což se mě tehdy strašně dotklo! (smích) Květy jsem ale poslouchala dál. Vždy se mi líbila ta jejich podivnost, nezařaditelnost. Chtěla jsem, aby i moje texty a melodie zhudebnil někdo ne příliš jednoduchou cestou.

Máte ráda podivnost. Jsou i vaše texty podivné?

Občas používám slova, která prakticky neexistují nebo se běžně nepoužívají - například čarověník nebo čajník. Čeština je nádherná a hluboce ji obdivuji. Je neuvěřitelně bohatá a tvárná, dá se s ní krásně hrát.

Nechala jste si do textů od Martina mluvit?

Jen minimálně, bojovala jsem za každé slovo. Spíše mi radil, abych někde něco dopsala, protože to bylo krátké, nebo naopak vyhazoval předložky, aby se text do melodie vešel. Jedná se o takové divadelní zpívání - a je tam hodně slov. Co se týče melodií, tam byl Martinův vklad zásadní.

Má vaše herecká a moderátorská průprava vliv na vaši hudbu?

Ano i ne. Projevuje se to hlavně ve výslovnosti. Vždy mi přijde škoda, když zpěvákovi není rozumět nebo když mě text jazykově zklame. Když nerozumím slovům, neužiju si to. Divadelní manýry jsem se tam ale snažila nepouštět. Vydání desky pro mě bylo hledáním vlastního hlasu, nezatíženého stylizací do nějaké další role.

Jaké to je, vystupovat konečně sama za sebe?

Zajímavé a nové. Živé hraní mě teprve čeká, aktuálně zkoušíme s kapelou, jazzovým triem Veřejně nepřístupná vodní plocha.

Co můžeme slyšet za zvuk na konci písně "Maják"?

To je dešťová hůl, na kterou hraju já. Jde o takový tubus, který při obracení vydává tyto zvuky. Martin má skvělé domácí studio plné nástrojů. Když jsem řekla, že chci harmonium, sáhl do regálu a bylo. Co nemá, to si půjčí, na co nehraje, na to najde člověka. Původně jsem v jedné písni chtěla i pilu, ta jediná tam nakonec není, ale jinak sehnal všechno.

Deska se jmenuje "Místa/Krajiny". Jak byste tu zvukomalebnou krajinu popsala?

Jako velmi bohatou a vrstevnatou. O to zajímavější je teď připravit koncertní verzi, aby nepůsobila chudě. Ty písně dostávají úplně jiný náboj, když je hrajeme s Plochou.

Prošla jste lidovkami, operou i punkem. Co rozhodlo, že jste zakotvila zrovna v tomto žánru?

Je to o dlouhodobém hledání výrazu a o věcech, které jsem prožila. Najít vlastní hlas je proces, který souvisí s přijetím sebe sama.

Jak to všechno zvládáte s miminkem? Načasovala jste to dobře?

Je to skvělý timing. Všechno dozrálo ve správnou chvíli. Když přišlo pozdní mateřství, řekla jsem si, že nechci mít hlavu jen v plínkách. Chtěla jsem si udržet tvůrčí kanál. Mateřství mě paradoxně zefektivnilo. Už nečekám na vhodnější podmínky, prostě musím jednat, když nastane příležitost. Je to hektické a jsem unavená, ale je to šťastná únava z práce, která mě naplňuje. Navíc cítím velkou podporu v rodině, bez toho by to nešlo.

Vizuál alba mi připomíná černobílý film ze třicátých let. Šlo o záměr?

Odkazuje na lidovou píseň, která je stará a archetypální. Jedná se o podhoubí, ze kterého vyrůstá naše muzikálnost. Texty vyprávějí o starých věcech, ale grafika je doplněna moderní růžovou barvou. Znázorňuje spojení tradice s něčím podivným, co ten vážný tón trochu sráží. Fotila mě Karolina Ketmanová těsně před porodem, proto jsou na fotkách jen detaily nebo záběry zezadu. (smích)

Takže jste desku nazpívala těhotná?

Ano, ale v úplně závěrečné fázi už byly zpěvy hotové, takže zpívání mi nevadilo, bylo to super. Měla jsem malé břicho, takže spousta lidí o mém těhotenství ani nevěděla. Všímám si ale jednoho následku - dcera má teď velmi silný hlas. Místo pláče vyloženě huláká. (smích)

Kdo vymyslel tu čelenku ze šnečích ulit, která se objevila v klipu "Z hory"?

Mám obrovský respekt ke krojům, líbí se mi, ale necítím se hodna si kroj obléct. Moc nevím, kam patřím. Zároveň se mi líbí, když to někdo uchopí živě a současně. Mám na sobě podlužácký kroj - vršek, to jsem si troufla. Zlata Maděřičová po tornádu na jižní Moravě začala benefičně prodávat tyhle kroje, které posbírala po půdách. Je to pracovní kroj, všední oděv, se zdobením, ale velmi decentním. Jde o krásu každodenních věcí, která neomezuje funkčnost.

Korunu, co mám na hlavě a která tradičně bývá objemná a zdobná, jsem původně chtěla z rostlinného materiálu, o kterém v písních zpívám. Spojila jsem se s Lucií Králíkovou, jejíž práci dlouhodobě sleduju. Kytky ale nevydrží, bylo by to jen na to focení. Říkala, že dělala něco obdobného ze šnečích ulit, tak jsme se domluvili na tomto materiálu. Ulity nasbírala kolem domu. Řemeslně je koruna krásně udělaná, není těžká, dobře se nosí. A vydrží. Je fakt, že jako by měl na sobě člověk rakvičky, ale smrt patří k životu. Pro mě to má i symbolický význam.

Na album jste zařadila i dvě lidové písně. Proč jste se pro ně rozhodla? Prý vznikly v podstatě náhodou a nazpívala jste je velmi syrově.

Jsou to v podstatě dva pracovní tejky. Za to, že na desce nakonec zůstaly, může producent Martin Kyšperský - cítil, že tam jsou potřeba. Fungují jako předěly, místa pro zklidnění nebo přípravu půdy pro to, co přijde dál. Původně jsem je chtěla přezpívat, ale pak jsem si řekla, že ne. V dnešní době plné umělé inteligence (AI) je důležité nechat v hudbě lidskou duši a nedokonalost. Jde o vědomý kontrast k dnešnímu světu, který se často tváří dokonale, ale přitom je neupřímný.

Prohlásila jste, že příroda je vaším náboženstvím. Můžete to rozvést?

Příroda mi dává smysl a řád. Představuje pro mě zdroj inspirace a cítím se v ní dobře. Vnímám velmi silně, že jsem její součástí. Potřebuji s ní přímý kontakt, protože mě doslova léčí. Už teď cítím pnutí, že musím vyrazit na chalupu v Podyjí. Hodně písní tam vzniklo nebo o tom kraji vypráví, i když nejsou vždy přímo pojmenované.

Vaše písně spojují konkrétní místa - od jižní Moravy přes Karpaty a Hanou až po pražskou Libeň. Funguje deska jako jakási mapa vašeho života?

Ano, je to takový časosběr, příběh putování z jednoho bodu do druhého. Můj život tak skutečně vypadal, často jsem se stěhovala kvůli divadelním angažmá. Nezaznamenala jsem tam úplně všechny zastávky, ale ty hlavní ano.

Píseň "Karpatská" prý ležela v šuplíku dvacet let?

Jedná se o píseň ze Žítkové. To místo je dnes už možná až příliš populární, ale já tam jezdila v dobách, kdy tam ještě dozníval ten původní kolorit, bylo mi sedmnáct a ještě žila poslední z tamních bohyň.

Proč je v názvu alba "Místa/Krajiny" ono lomítko?

Líbí se mi ta dvojznačnost. Mohou to být místa jedné konkrétní krajiny, ale zároveň jde o místa i krajiny jako takové.

Píseň "Kouzlo malých věcí" oslavuje každodennost. Máme sklon vnímat ty prosté věci jako samozřejmost?

Když to vezmu podle sebe, tak určitě. Je potřeba si uvědomit, jak dobře se vlastně máme. I ty nejobyčejnější věci jsou malým zázrakem - třeba to, že si můžete uvařit kávu a vypít ji s někým blízkým.

Ve skladbě "Smutná" zpíváte i o vztazích, které bolí, a o hledání vlastní hodnoty. Bylo pro vás těžké si svou hodnotu uvědomit?

Bylo náročné oddělit vlastní hodnotu od názoru druhých nebo od toho, kolik mám zrovna práce. Dlouho jsem žila v neustálém shonu, ve kterém jsem rozpouštěla všechny své obavy a strachy. Člověk se prostě zahltí prací, aby nemusel myslet na to podstatné. Moment, kdy mě herectví přestalo naplňovat, byl pro mě takovým varovným majákem, že přišel čas něco změnit.

Působíte velmi přirozeně, skoro se nelíčíte. Jedná se o formu vzdoru proti letům v divadle, kde vás neustále líčili pro vaše role?

Už mě ta neustálá stylizace a nasazování tváře unavovalo. Teď mi nejvíc vyhovuje tohle. Maximálně sáhnu po výrazné rtěnce - když ji žena použije, vypadá hned upraveně a výrazně.

V songu "Z hory" hledáte balanc mezi městem a krajinou. Už jste ho našla?

Našla. Žiju v Praze, ale v místě, kde roste hodně zeleně, není to betonová poušť. A zároveň se strašně ráda vracím na jižní Moravu.

Nepřijde vám paradoxní, že moravskou desku vydáváte až v Praze?

Je to paradox, ale kdyby k přesunu nedošlo, ta deska by asi nikdy nevznikla. Bylo mi po Moravě smutno. Tohle album vlastně funguje jako pocta a oslava mého rodného kraje.

Co od vydání alba očekáváte? Jde o jednorázový projekt?

Když jsem za Martinem šla poprvé, mým jediným cílem bylo, aby ty písničky začaly hudebně existovat. To, co se děje teď, je krásná nadstavba. Strašně se těším na hraní naživo. Nahrávání desky jsem vnímala jako v podstatě osamělou cestu - s hudebníky jsem se fyzicky skoro nepotkala, nahrávali své party beze mě a já pak do toho jen nazpívala vokály. Až teď, když zase zkouším s kapelou, znova vidím, že ten kontakt s lidmi je na hudbě to nejlepší.

Kde vás lidé mohou slyšet naživo?

Křest desky proběhne 18. června v pražském Kaštanu. Brněnský křest pak plánujeme v rámci Maratonu hudby 8. srpna v Kabinetu múz, v létě budeme hrát na několika skvělých menších akcích. Co bude hudebně dál, uvidíme. Věřím, že u jednoho alba nezůstane, ale nevím, jestli bude čistě sólové, nejradši bych hudebně fúzovala a zpívala duety, ve spolupráci vidím obrovskou sílu. Mám sice další texty, ale jsou tematicky trochu jinde. Dnešní stav světa a přírody mi někdy připadá tak tíživý, že už by mi asi nešlo jen tak zpívat o tom, jak je krásné procházet se na sluníčku u řeky.

Každopádně vaše písně jsou pro posluchače skvělým únikem od každodenních zpráv...

To bych byla moc ráda. Při nahrávání se ukázalo, že i o těžkých věcech se dá zpívat lehce. Někdy není potřeba ten projev zatěžovat emocemi, protože všechna ta tíha už je obsažená v samotných textech.