Tomáš Klus před pár dny oslavil čtyřicetiny. Než 27. listopadu vypukne velká narozeninová párty - koncert v O2 universu -, kde zároveň připomene i dvacet let na scéně, naděluje si dárek v podobě splněného snu. Natočil duet "Magnetické bouře" s první dámou české country Věrou Martinovou.

Píseň původně vznikla jako pocta zpěvačce k jejímu loňskému jubileu. Pracuje s tématy přitažlivosti, vztahů a sil, které nás ovlivňují, aniž bychom je vždy dokázali pojmenovat. Hudebně jde o typickou kytarovou klusovinu, která díky country prvkům nechává oba interprety vyniknout v přirozené poloze.

Výsledkem je hudební pohlazení, v němž si hlasy krásně sednou. Zároveň jde ale i o song do nepohody o různých patáliích na životní cestě napříč mezilidskými vztahy, kdy se ne vždy úplně daří a člověk občas zabloudí.

Líbí se mi, že Tomáš nesáhl po trendy interpretech, ale opět šel svou cestou, která na jeho hudební pouti působí jako příjemné zastavení. Martinovou dnešní generace příliš nezná, a proto je hezké, že ji takto připomněl. Vrátil se ke svým kořenům a já tak trochu také, do časů, kdy nám na vsi její fousatá píseň "Až na vrcholky hor" ohlašovala, že se blíží hlášení místního rozhlasu.

Pro Tomáše je to splnění hned dvou snů, jak sám říká: "'Magnetický pole' jsou mým dvojitě splněným snem. Prvně si zazpívat po boku královny country Věry Martinové, nádherné ženy s nádherným hlasem a srdcem, že je mu slovo nádherné malé. A druhé splnění jest, že píseň svítí na každou z cest bez snahy někam ji vést. Jen konstatuje, co je jasnější nad nebe; že je čas mířit k sobě, ne na sebe."

9/10