Bike Jesus nikdy nepůsobil jako klub stavěný pro komfort. Beton, kov, nízký strop a vzduch, který je cítit pivem ještě dávno před první skladbou. Ze stropu visely staré cyklo komponenty a konstrukce, které v bílých záblescích reflektorů vypadaly skoro jako části nějakého rozpadajícího se stroje.

Celý prostor připomínal spíš sklepní bunkr než koncertní venue. Žádné oddělené světy mezi kapelou a lidmi. Jen dav namačkaný pár centimetrů od aparatury, zpocená ramena narážející do sebe a hluk odrážející se od stěn zpátky do obličeje.

Jako by člověk vlezl někomu do garáže a zrovna se tam odehrálo něco dechberoucího. Do toho černé bundy, síťované rukavice, roztrhané silonky, vytahané svetry a obnošené conversky. Rozmazané linky kolem očí, falešná krev kolem úst, cigaretový pach zažraný do oblečení a tváře lidí, kteří nepřišli stát s telefonem nad hlavou a čekat na nejznámější refrén.

Creeper sem se svou "Sangui-Tour" zapadli dokonale. Vlastně si člověk jen těžko představoval lepší místo pro partu, která vypadá, jako kdyby ji někdo sestavil z goth hororů, starého punku a romantických představ o rockových koncertech coby malých katastrofách.

Úvodní "Mistress of Death" rozsekla klub během pár vteřin. Bicí kopaly do hrudníku, reflektory prudce přejížděly přes dav a William Von Ghould v černé kožené bundě s logem hudební formace působil spíš jako kazatel nějakého pochybného kultu než frontman současné rockové skupiny.

Rozmazaný make-up kolem očí, zpocené vlasy přilepené na čelo, které bylo orámováno černou barvou stejně jako u ostatních členů, dramatická gesta rukama směrem k lidem namačkaným pod pódiem. Vedle něj zbytek kapely podobně oděn vypadal jako parta elegantních výtržníků, která místo zkušebny vyrůstala někde mezi hřbitovem a punkovým squatem.

Hudebně mají blízko k pompéznosti My Chemical Romance z období "The Black Parade", temnějším polohám AFI nebo hororové estetice Misfits. V jejich skladbách je slyšet i britská melancholie starých goth souborů typu The Sisters of Mercy.

Jenže nepůsobí jako nostalgická kopie minulosti. Spíš jako seskupení, které si odmítlo nechat vzít přehnanost, emoce a charisma v době, kdy velká část současného rocku zní, jako by vznikala během marketingového brainstormingu.

"Blood Magick (It’s a Ritual)" změnila prostor v přehřátý chaos. Refrén řval celý klub hlasitěji než samotná formace. William se neustále nakláněl hluboko do lidí a zpíval jim pár centimetrů od tváří. V tomhle prostoru nešlo být nedotknutelnou rockovou hvězdou. Creeper působili jako součást davu tak moc jako lidé namačkaní pod nimi.

Nejsilnější momenty večera přišly ve chvílích, kdy kapela ubrala tempo a nechala vyniknout melancholii schovanou pod vší tou teatrálností. "The Ballad Of Spook & Mercy" proměnila celý klub v jeden obrovský chorál. Červená světla přeblikávala přes zpocené obličeje, William ustoupil od mikrofonu a refrén převzaly desítky hlasů rozléhajících se betonovým prostorem. Nikdo neřešil, jestli zpívá čistě. Důležitá byla jen energie té chvíle.

Klid ale dlouho nevydržel. "Prey For The Night" vrátila sál zpátky do pohybu. Rozjeté pogo, rozlité kelímky, černé bundy přilepené potem na tělo a kytary řezající vzduch tak hlasitě, až vibrovaly kovové konstrukce pod stropem.

Frontman pobíhal po pódiu s výrazem člověka, který odmítá přijmout, že dnešní rock má být uhlazený a bezpečný. Creeper naopak působí jako skupina, která si pořád pamatuje, že koncert má být trochu nebezpečný, trochu romantický a trochu mimo kontrolu.

"Black Heaven" i "The Crimson Bride" už připomínaly spíš hromadný rituál než běžnou klubovou show. Refrény se vracely od betonových zdí zpátky do davu, lidi zpívali jeden přes druhého a Von Ghould jen občas zavřel oči, nechal publikum převzít skladbu a stál v bílém světle jako postava z nějakého dekadentního goth komiksu.

Nutno zmínit nebeské vokály klávesistky Hannah Greenwood a také zbytek kapely, kdy každý dostal svůj prostor, včetně kytarových riffů Iana Milese a drum sóla Jakea Fogartyho.

Během "More Than Death" se čas na pár minut téměř zastavil. Bílé světlo zalilo pódium, kytary se stáhly do melancholické polohy a Williamův hlas zněl unaveně, skoro zlomeně. Několik lidí zpívalo se zavřenýma očima, jiní stáli opření jeden o druhého, zatímco se klub po předchozím chaosu na okamžik nadechl. Tito podivíni umějí melodrama bez toho, aby působili směšně. Možná právě proto, že z nich člověk necítí ani špetku ironie.

Závěrečná "Cry to Heaven" pak celý večer uzavřela bez zbytečných gest. Make-up dávno rozteklý po obličeji, košile promočená potem, hlas lehce na hraně. William stál úplně na kraji pódia a poslední refrén nechal téměř celý na publiku. Desítky hlasů se slily do jednoho mohutného řevu, zatímco se nad hlavami davu dál houpaly kovové části kol zavěšené pod stropem.

V tu chvíli Creeper nepůsobili jako sestava hrající pro pár stovek lidí v pražském klubu. Spíš jako připomínka doby, kdy rockové koncerty ještě nebyly sterilní kulisa pro sociální sítě a reklamní kampaně. Jen hluk. Pot. Romantika. A chaos, který dával perfektní smysl. "Creeper je tak trochu divná kapela, takže pokud tu jste, znamená to, že jste taky tak trochu divní. Máme skvělé fanoušky," ozvalo se ještě z Williamových úst.