Při poslechu nové desky mě napadlo: Co bereš za povzbuzující látky?

Aktuálně žádné. (smích) Nechtěl jsem, aby to působilo tak rozjuchaně, ale když už skládám, dělám to většinou v pozitivním rozpoložení. Když jsem v negativním módu, nemám na tvorbu moc chuť. Možná to pak evokuje, že jsem až moc rozjuchaný písničkář, ale v reálu je to půl na půl, jako u každého normálního člověka. Mám i smutnější věci, ale na koncertech se mi je často nechce hrát, abych nerozbil atmosféru. Moje koncerty jsou pokaždé jiné, posluchač nikdy neví, co dostane. Nepíšu si playlisty - hraju, co mě zrovna napadne nebo co si kdo zakřičí z publika.

Říkával sis pouličník. Na jakém zajímavém místě jsi hrál?

V jedoucím vlaku - na Vlakfestu - pořádají skvělé akce. Ze starých kupéček ti fouká vítr do vlasů, hází to s tebou ze strany na stranu, zvuk vypadává... V Brně se dalo hrát na ulici v podstatě bez omezení, člověk si vždycky našel místo. Nebylo to jen o penězích, ale i o zážitcích a setkáních. V Praze je to horší, akusticky bez komba si skoro neškrtneš. Občas chodívám pod Karlův most.

Během covidu ti vznikla kapela #DNVRTG, která fungovala tři roky. Proč skončila? Teď vystupuješ zase sám?

Ano, sám. Je rozdíl mít skupinu ve dvaceti a v sedmatřiceti. Ve dvaceti se vidíte třikrát týdně, neřešíte prachy, jste prostě kámoši. Ale priority se vyvíjejí. Kapela byla z okolí Jihlavy a bylo těžké se vůbec potkat, obzvlášť když máš rodinu a musíš to finančně utáhnout. Zaplatit čtyřčlennou, ne moc známou formaci je hardcore. Když jako sólista dostanu za koncert prd, je to jen můj problém, ale dělit prd mezi čtyři lidi bylo demotivující. Tak to vyšumělo.

Představil jsi už svou třetí studiovku. V čem se její přípravy nejvíce lišily od těch předešlých?

U předchozích jsem si prostě řekl, že udělám desku, a jel jsem na týden do studia. Aktuální album "Smrtící koktejl" je spíš kompilace. Posbíral jsem singly vydané od minulé řadovky a dotočil k nim pět novinek. Šel jsem cestou průběžného proma singlů. Také jsem se pustil do domácího nahrávání v Abletonu. Kvůli tomu vznikla sedmiletá prodleva.

Opakují se tam témata jako rozchody, nejistota, kritika stádnosti nebo toulání se městem. Část skladeb jsi psal v Brně, část v Praze. Kde tě to inspiruje víc?

Je to tak půl na půl.

Od písně "Procházka Smíchovem" jsem čekala jiné téma. Procházíš se a vznikne z toho neplánované těhotenství. V textu zmiňuješ, že bys byl raději svobodný než se ženou, se kterou být nechceš. V Holešovicích, kde ses teď usadil, už je to jiné?

Člověk chodí a o něčem dumá. Takhle jsem to zažil - měl jsem menší průšvih, který se nakonec vyřešil. Díky tomu jsem se na tu situaci mohl podívat s nadhledem. Jsem vděčný, že se neděje žádné drama a že ten průměr je vlastně výhra. O tom ta píseň vypráví. Dnes, tři roky po jejím vydání, mě hrozně bolí nohy a já tam přitom zpívám, že mi stačí mít zdravé nohy, ruce, hlavu a na nájem. Je to takový můj deník. Dnes už sice nájem neplatím, ale ty zdravé nohy bych bral radši.

A o Holešovicích písničku neplánuješ?

Na desce se objevil i song "Milada". Znalci vědí, že v Praze na Letné je ulice Milady Horákové. Jde o moji druhou procházkovou písničku.

Napadají tě texty hlavně při chůzi?

Dost často. Při rutinní činnosti, kdy mozek nemusí nic řešit, mi naskakují slovní spojení, části textů a refrény.

Právě tato píseň mi přijde nejméně uchopitelná, začínáš v ní zpívat anglicky...

Pojednává o pátečním večeru. Všichni se ženou do centra pařit, já jdu naopak do klidu domova za svou přítelkyní, která tehdy čekala malého. Asi je to znak stárnutí. (smích)

Tohle těhotenství už průšvih nebyl?

Vůbec. Chápu, že to může někoho mást, když album vychází až teď, ale v tomto případě se konal happy end. Mám dítě se ženou, se kterou chci být.

Proč na konci písně "Pes" zazní kočičí mňoukání?

Jedná se spíš o vrnění, takový interní vtípek. Je to moje kočička Vendulka, která před pár lety zemřela. Dlouho jsem ji neslyšel, a když jsem si ten zvuk pustil, dojal jsem se. Písnička je jinak sranda, na koncertech funguje skvěle. Občas si říkám, proč se snažím o hluboké texty, když pak všichni chtějí tuhle kravinu. Používám tam i foukací harmoniku a irské entrée, na lidi to funguje jako osvěžení.

Zpíváš tam, že bys nejraději chodil nahý jako pes.

Pes jde ven nahatý a je to v pohodě. Kdybych šel já, sebere mě policie. Je to dvojí metr, chci stejná práva. (smích)

Chtějí po tobě lidi na koncertech "Stánky" od Nedvědů?

To byl přesně ten spouštěč, proč jsem písničku s tímto názvem napsal. Moje hlava je chodící jukebox a často nechávám lidi, ať si řeknou o cover. Když chtějí Traband, je to super, ale občas někdo zahlásí "Stánky", jako by nic jiného neexistovalo. Jde o takový český "Wonderwall". Na ten už mám odpověď - zahraju ho třeba schválně zrychleně nebo extrémně zpomaleně. Rád si z lidí dělám legraci.

Píseň má pouze půlminutovou stopáž. Nenapadlo tě ji rozšířit?

Je to záměr. Vše podstatné jsem tam řekl. Dřív jsem měl tendenci skládat dlouhé opusy, třeba "Víkend" trvá čtyři minuty a při hraní mi to přijde nekonečné. Teď chci dělat věci víc fresh, krátké, bez zbytečných meziher. Říct to důležité a jít dál. Nechci unavovat sebe ani ostatní. Tohle byl sice extrém - Spotify mi to nejdřív nechtělo schválit jako singl, protože to mělo pod minutu a bralo to jako ukázku, ale na desce už to prošlo.

Klip k téhle skladbě se točil ve sprše. Zpíváš si v ní často?

Právě že vůbec. (smích) Snažili jsme se doma uplést z hovna bič a ze všeho, co jsme natočili, byla použitelná jen ta sprcha. Je to spíš taková znouzectnost než klip.

A co Jirka "Krampol", o kterém jsi napsal další píseň?

Beru ho jako svůj vzor. (smích) Nedělám si legraci, on mi do té písničky vlezl sám. A za to, že mezitím umřel, už vůbec nemůžu. Jednou jsem hledal bydlení v Brně a koukal na to přes Google Street View a na snímku zrovna kolem nabízeného domečku procházel Krampol. Nebo v to aspoň věřím.

Jak často si v životě říkáš "Proč právě já"?

Furt.

Proč se vlastně nahrávka jmenuje "Smrtící koktejl"? Stejný název nese i intro tvořené hláškami Václava Klause. Jde o úryvky z nějaké debaty či zpráv?

Pochází to z "České sody". S kapelou jsme ve své době ty hlášky pořád vytahovali. "Smrtící koktejl" je jedna z nich a mně přišlo vtipné tak pojmenovat celou desku. Každá písnička je jiná, z jiného období, nahraná jinak... je to prostě takový mix. Znalci "České sody" v tom najdou bonus navíc.

Baví mě song "Polarity", to je čistá diskoška. Přirovnání lásky k vybité baterce a nabíječce mi přijde dost trefné.

Nasázel jsem tam všechny možné elektrotechnické hlášky, které mi seděly k partnerským vztahům. S tou písní jsem spokojený, je to krutě odžité.

Ve skladbě "Rybičky, rybičky" používáš dětskou morbidní rýmovačku: "Na přechodu pro chodce, drtí Tatra důchodce." Jak jsi na tom ty - chodíš na pankáče, nebo čekáš na zelenou?

Obojí. Od té doby, co jsem táta, se krotím. Když vidím, že vedle mě stojí rodiče s dětmi, držím se a jdu příkladem, i když bych to za normálních okolností na červenou střihl. Říkám si, že musím pro toho Karlíčka zůstat naživu. Dokonce jsem se začal v autobusech i poutat.

V songu "Nemyslím na tebe" vyjmenováváš všechny denní činnosti, při kterých na dotyčnou údajně nemyslíš. Co je podle tebe nejlepším lékem, jak dostat protějšek z hlavy?

Najít si někoho jiného - prostě jinou nabíječku. To pomáhá zahnat chmury nejlépe. (smích)

Skladba "Láskovraždy" celou desku uzavírá. Není to trochu smutná tečka?

To se mi na tom právě líbí. Díky tomu album nepůsobí jen rozjuchaně.

Doprovází ho i výrazný barevný vizuál. Kdo ho stvořil?

Dalibor Max Krch. Je to skvělý brněnský ilustrátor, dělá i muraly a moc mě těší, že do toho se mnou šel. Vytvořil dvacetistránkový booklet. Nechal jsem mu téměř úplně volnou ruku a on moje očekávání nejen naplnil, ale i předčil.

Vizuál si přímo říká o zajímavý merch...

Už mám hmotné CD, placky, samolepky a ještě plánuju magnetky, které z druhé strany fungují jako otvírák a pivní tácky. Na nich budou z druhé strany QR kódy pro streaming.

Co tě čeká dál?

Křest desky proběhne 24. června v Praze na Střeleckém ostrově. Celé léto pak jedu koncerty napříč Českem. Aktuálně už pracuju na nové muzice. Další řadovka by měla vyjít v mnohem kratším intervalu. Čím déle ty věci vznikají, tím víc stárnou. Nechci, aby se mi stalo, že za pět let budu vydávat písničky o tom, jak jsem se právě stal otcem. Musím najít systém, jak pouštět věci ven čerstvě po jejich vytvoření.