Proslavili je Green Day. Jejich zpěvák Billie Joe Armstrong má totiž dva syny a oba jednu dobu v SWMRS působili. Jak ale ukázal už první pražský koncert v roce 2019, Jacob Armstrong se tehdy coby kytarista, basák a neoficiální člen skupiny moc nebavil. Jeho bratr, bubeník Joey, pak kapelu v roce 2020 po obviněních z predátorského chování vůči ženám opustil také. Zůstaly po nich dvě desky, které produkoval jejich táta - ještě z doby, kdy si formace říkala Emily's Army. Ale to už je dávno.

Punk-rocková nátura Plavcům ovšem zůstala. Obdobně naladěný byl už i jejich předskokan - a jak se následně ukázalo - také kameraman. Family Entertainment totiž není kapela, nýbrž jednočlenný projekt, jehož ústřední postava hrající na kytaru a spíše křičící než zpívající připomíná slabší kopii Franka Turnera. Půlhodinka v jeho společnosti bohatě stačila, taková tuctovka se splývajícími songy se totiž nejspíš nikdy neproslaví. Potenciál tam prostě bohužel není.

SWMRS po krátké přestavbě scény v téměř vyprodaném Café V lese začali zvolna. Šrouby přitáhli až před koncem úvodní skladby a sotva jsme se v setlistu dostali k položce číslo tři, už vybízeli k circle pitům. Dočkali se. A pak ještě několikrát. Po "Silver Bullet" frontman hlásil do mikrofonu, že jsou tady doma a Praha je jejich nejoblíbenější místo na světě.

Samozřejmě fabulovali, to ale v tu chvíli nikoho netrápilo. Všichni totiž měli plné ruce a nohy práce s tím, jak chytlavé melodie a skočný rytmus lomcují s jejich těly. Jestli lze o formaci z Piedmontu něco prohlásit s jistotou, pak to, že naživo zní mnohem nabroušeněji a ostřeji než z desky. Ta klíčová, kvůli níž se ostatně tohle turné tak trochu jede, se jmenuje "Drive North" a letos slaví deset let. Skupina z ní zahrála například poctu "Miley" (ano, Cyrus), což mělo velký úspěch, protože nějakou tu punk-rockovou královnu, jak o ní zpívají, má ve svém okolí snad každý. Pár takových ostatně dorazilo i do klubu.

Neučesané, syrové písně publikum dráždily, a tak jsme kupříkladu během následující "D'You Have A Car?" viděli wall of death. Hned poté zase bzučící kytary v "Hellboy" bez jakýchkoliv pochyb připomínaly garážový rock v režii švédských The Hives. A třeba při letité klasice "Lose Lose Lose" už i propocený frontman skočil z pódia do lidí, div tam z nízkého stropu neskopnul projektor i s klimatizací. Takové písničky a reakce na ně v malém klubu prostě chcete.

Přibližně hodinka ve společnosti pánů, kteří stejně jako před sedmi lety i letos chválili guláš a plzeňské pivo, utekla velmi příjemně. Během ní ještě stihli děkovat v češtině, použít starý název naší země (a naštěstí se zase rychle opravit), svítit společně s mobily nebo si skupinově přidřepnout. Zkrátka - všechno v pořádku.

Jen si člověk nakonec po tom všem říká, čím to je, že skupina, která po více než dvaceti letech existence nedokáže zaplnit nic většího než takovouhle špeluňku, vůbec ještě hraje. To přece musí být strašně demotivující! Jistě, ne každá kapela míří a patří do hal, ale stejně - dvacet let! Vášeň pro muziku musí být zrovna případě SWMRS opravdu gigantická.