Poctu - a zároveň omluvu. Kolekce "Sorry Miles!" totiž není vůči jazzové legendě Milesi Davisovi vlastně vůbec uctivá. Hvězdného instrumentalistu spíše s pochopením a obdivem popichuje. Kytarista Libor Šmoldas by samozřejmě mohl poskládat album z dobře známých klasik Davisova repertoáru nebo třeba po svém přehrát některou z jeho klasických desek - už ta změna aranže z trumpety na kytaru by přinesla jistě chutné ovoce.

Šmoldas tak ale neučinil. Tentokrát se svým kvartetem vybral kompozice, které se Davisovi připisují tak trochu neprávem. Hrál je, jistěže ano, autorství ale patří někomu jinému. K šesti takovým kusům přidal čtveřici vlastních skladeb dílem velikána v různé míře inspirovaných - vedle hudby hned ve dvou případech také malbami.

Máme tu tak díla, která Miles Davis proslavil, ale napsala je natolik zvučná jména jako Charlie Parker, Eddie Vinson nebo Charles Mingus. Šmoldasův kvartet (Libor Šmoldas - kytara, Mikuláš Pokorný - klavír, Tomáš Baroš - kontrabas, Jesse Simpson - bicí) pochopitelně původní materiál upravil k obrazu svému.

Hovoří stejným jazzovým jazykem, uvolněným, svobodným, ale jiným dialektem. Elektrická kytara, coby hlavní sólový nástroj, vyžaduje přece jen poněkud odlišný přístup nežli trumpeta. Materiál si ponechal typicky davisovské svižné kaskády tónů, ovšem tam, kde se v originálních verzích (např. "Four") přetahovaly dechové nástroje, tentokrát vedou dialog kytara s klavírem.

Kolekce "Sorry Miles!" se nesnaží kráčet po stejné ohnivé cestě jako americký trumpetista, aranže celkem deseti kompozic působí klidněji, snad zasněněji, ztišeněji, jako v krásně jemné "Four" nebo závěrečné "Smooch". Ne že by se hráči nedokázali notně rozparádit - taková "Dig" nebo vlastní kompozice "Richard’s Regret" strhávají svou divokou energií a muzikantskou přesností.

Hudba na albu jiskří chemií mezi muzikanty, kytara svým příjemným, zakulaceným tónem společně s klavírem přirozeně dominují. Přesto zůstává patrné, jak se čtveřice sehrála a že jsou hudebníci schopní se navzájem číst a přirozeně si s originály hrát.

Nahrávka vznikla v pouhých dvou dnech, pozitivně se to odrazilo na její životnosti a bezprostřednosti, skutečně si nese až klubovou atmosféru. Vydatně tomu pomáhá i krásně vzdušný zvuk, který nechává jednotlivé nástroje přirozeně dýchat.

"Sorry Miles!" přináší hravě neuctivou poctu hudební legendě, která potěší svojí upřímností. Autorství u šesti ze zde nahraných skladeb možná tvůrci neuvedli úplně korektně, hudba samotná je ale vnitřně pravdivá a opravdová až až.