Co dělá dobrý koncert? Pomineme-li takový zbytečný fakt, že vás daný interpret baví (nebo přinejmenším zajímá), hraje svou roli atmosféra, trochu té show a hlavně pocit, že jste s umělcem na jedné lodi. V tomto posledním bodě přinesla poslední pražská zastávka Erica Claptona z června 2022 ukázku toho, jak to nedělat. Chladné vystoupení tehdy vystavělo neviditelnou skleněnou stěnu, kytarový mistr hrál rutinně, z povinnosti a jako by zapomněl na publikum.

Nevalná hodnocení v tomto ohledu provázela i jeho předcházející koncert, který se uskutečnil o devět let dříve. Obavy o to, jak to dopadne tentokrát, celkově na čtvrtý pokus, byly na místě. Nicméně, Eric Clapton je legenda, jeden z těch záchvěvů starých hudebních časů, jejichž koncerty se prostě nevynechávají.

A světe div se, v roce 2026 přijel jako vyměněný. Ne tedy, že by se stal etalonem komunikativnosti, to muzikant, který pomáhal stavět britské blues a zahrál si i s The Beatles, ostatně nebyl nikdy. Jenže tentokrát to působilo úplně jinak. Děkoval, na konci se uklonil, několikrát zamával. Někdy i taková gesta stačí k tomu, aby byl svět v pořádku a publikum se necítilo jako pouhá platící stafáž.

Každopádně, než došlo na samotného protagonistu, patřilo pódium v tehdy ještě výrazně poloprázdné vysočanské hale Andymu Fairweather Lowovi. Čilý sedmasedmdesátník si vybudoval kariéru jako nenápadný sideman řady hvězd. Zpíval doprovodné vokály The Who, doprovázel Joea Satrianiho i Rogera Waterse. A hlavně také hrál s Claptonem.

A do toho všeho stíhá vydávat i svá vlastní alba. To loňské, "Invisible Bluesman", je skvělé. Přesně v jeho duchu, tedy v syrové, barově sevřené, ale proklatě energické směsi blues, rockabilly a dalších báječně retro stylů, se nesla jeho třičtvrtěhodinka, kam se dostaly originály, ale i covery The Shadows, "Don’t Think Twice, It’s All Right" od Boba Dylana nebo gospelová směska. Skvělé.

Samotný Eric Clapton - hala se mezitím stačila prakticky zaplnit - začal klasikou z repertoáru Cream "Badge". Ta se ale rozjížděla tak nějak ztuha a nakonec z ní zůstala jen známá kytarová vyhrávka. Jenže s následující "Key To The Highway" a hlavně notně od podlahy zahranou bluesovou klasikou "I'm Your Hoochie Coochie Man" se nálada začala měnit, energie narůstat. Vše perfektně zaklaplo s "I Shot The Sheriff", kde se Clapton poprvé rozkřičel. Nešetřil se - a i to znamenalo velký posun oproti minulému koncertu.

Britský kytarista byl vždycky tak trochu profesor. O jistém chladu, který ještě podtrhuje padnoucí oblek a brýle, jsme už psali. Jenže tentokrát se v Praze nacházel v dobrém rozmaru a hrál a zpíval na maximu možného. A zatímco posledně se schovával ve stínu a do světel od stropu zavěšených lamp se stavěl jen neochotně, tady se v jejich záři doslova hřál.

Svůj střed pódia neopustil, když došlo na sóla kolegů, vstupoval do nich a dobře se bavil - třeba při kytarové přetahované s druhým kytaristou Doylem Bramhallem III v "Cocaine", která základní hrací čas koncertu uzavřela.

Střední část zhruba devadesátiminutového vystoupení patřila akustickému bloku. Úvodní kus, "Kind Hearted Woman Blues", odehrál jen sám s vokalistkou, na další čtyři věci už se přidala i ztišená kapela (kromě zmíněného kytaristy také dvojice hráčů na klávesové nástroje, bubeník a baskytarista). Právě ve finále této části pak došlo na dvojici očekávaných klasik.

"Layla" nepřekvapila - tady si dovolím lehce smutný povzdech, že zase zazněla akusticky: Elektrická verze je prostě lepší. Potěšila naopak "Tears In Heaven", v rádiích ohraná na hranu otravnosti. Naživo zazněla rychleji, s jakýmsi reggae švunkem, zároveň ale nepřišla o svou introvertní podstatu. Střední část setu se navíc mohla honosit výborným zvukem - škoda jen té věčné ozvěny, na kterou O2 arena trpí. Hlučnější pasáže se občas přece jen trochu slévaly.

A pak už se zase jelo do plných. "Cross Road Blues", "Little Queen of Spades", "Cocaine": Závěrečné kombo koncert skutečně velmi účinně vygradovalo a připravilo půdu pro přídavek - další bluesovou jistotu "Before You Accuse Me". A ten večer ještě natolik našponoval, až úplný konec působil trochu nepatřičně - obzvláště když nedošlo na "Wonderful Tonight". To by byla tečka, panečku!

Nicméně, řešit co by kdyby nemá u koncertů tohoto typu obvykle smysl. Muzikanti formátu Erica Claptona si stejně na pódiu budou dělat přesně to, co chtějí. Navíc lze v tomto konkrétním případě s povděkem kvitovat, že umělec tentokrát i s publikem počítal.

Už v minulém reportu jsme předjímali, že šlo asi o poslední příležitost tohohle blízkého kamaráda Georga Harrisona vidět a že je škoda, jakou pachuť jeho koncert zanechal. Inu, podcenili jsme ho. Nejenže ještě přijel, ale hlavně si spravil reputaci. Alespoň tedy tu hudební. Pohledy na svět, s nimiž se tenhle muzikant prezentuje, jsou na jiný příběh. Tentokrát nechal image zahořklého starého muže doma - a předvedl skvělé vystoupení.