Australská smečka vznikla už v roce 1998, nicméně její složení se naplno ustálilo až o šest let později. Krátce na to vydala debut a letos v únoru pustila do světa teprve čtvrté album. Ne, nadprodukcí tento pětičlenný soubor skutečně netrpí. "In Verses" však je podobně jako její předchůdci velmi poutavá kolekce, k jejímuž pochopení potřebujete pozorně vnímat. A třeba si i pomoci patřičně nabroušenou náladou.

Třeba takovou, jakou získáte, když v den pražského koncertu naleznete na parkovišti zamknutého psa v autě bez přísunu kyslíku. Ukázkové týrání zvířat vás rozčílí poprvé, když vidíte, že i přes všechna upozornění v médiích se stále najdou nezodpovědní chovatelé, kteří svého čtyřnohého přítele nechají trápit. Úplně jiný level vzteku ale zažijete ve chvíli, kdy se to jako svědomitý občan rozhodnete řešit a v dobré víře poprvé v životě zavoláte policii, jelikož majitel jistého Nissanu Micra není delší dobu k nalezení.

Operátor městské policie vás ale místo záchrany nebohého zvířete informuje o tom, že voláte zbytečně. Pes totiž zatím v autě minimálně desítky minut zoufale štěká a to znamená, že se - očima strážníků - nic neděje. Přijet, zkontrolovat situaci, vysvobodit psa a třeba i pátrat po majiteli by začali teprve ve chvíli, kdy by domácí mazlíček uvězněný ve voze padl vyčerpáním a nehýbal se. A takhle my si tu žijeme...

Pardon za zdánlivě nesouvisející odbočku, ale snad se tímto alespoň část toho vzteku a bezmoci přenesla i na vás, naše drahé čtenáře. A nechápejte to špatně - Karnivool není ten typ kapely, u které se vydáte do kotle a tam se s lidmi strkáte tak dlouho, dokud ze sebe tu frustraci nedostanete. To by vás sekuriťák užívající si koncert z balkónu v klubu hnal...

Naopak se jedná o formaci, jejíž muzika je sice plná depresivních nálad, znechucení a agrese, vypouští ji ale ze sebe velice pomalu. Spíše odkapává, než teče. A vy - namačkaní na kolem stojící a hlavou jen pomalu pokyvující fanoušky - sledujete, jak z vás kromě toho potu v rozpáleném klubu pomyslně vytéká i ten odporný hnis. Nevymačkáte ho jako nacucaný beďar najednou. Ale budete cítit, jak je vroucí, nechutný a jak bublá pod povrchem, než se dostane konečně ven.

Přesně takto parta vedená Ianem Kennym, jehož vesměs čisté, melodické vokály pochmurnou hudbu zdobí a prosvětlují, naživo působí. A je přitom skoro jedno, který song zrovna ze své diskografie vyloví. U všech zůstanou její členové v podstatě statičtí, podobně jako osvětlení interiéru.

A ačkoliv u stropu vidíte spásné větráky nebo další řady světel i projekcí, které Roxy může nabídnout, nic z toho prostor nedostává. Zůstávají především jednoduché a vizuálně dominantní světelné tubusy za zády formace, které první song nasvítí do červena, druhý do modra, třetí do žluta... Vizuálně však skupina z Perthu, stejně jako do jisté míry i hudebně, zůstává monotónní.

Fanoušci zhusta oblečení do triček festivalu Brutal Assault, kde sestava zahrála naposledy, by jistě uvítali jak větší pohodlí, tak lepší zvukové podmínky, jaké by místo vyprodaného klubu mohlo nabídnout třeba Forum Karlín. Tak snad někdy příště.

Už teď totiž víme, že na koncertech kapely dochází k jisté proměně nálady a zážitku až v samotném přídavku. Teprve v něm totiž přicházejí dvě klíčové novinky z poslední desky - singl "Opal", který jako dost možná jediný alespoň vzdáleně připomíná regulérní baladu, a následný úplný finiš v podobě také desku končícího opusu "Salva". Ten některým fanouškům nevoní pro svou překomponovanost, jiní ho ale naopak oceňují pro působivou gradaci, nečekané aranže a důrazný tlak.

Co je důležité - oba kusy natolik odvážně vykročily ze zaběhnutých kolejí, že by mohly oslovit i úplně nové příznivce. Pokud jste je dosud neslyšeli, schválně si je pusťte. Nebo minimálně "Opal". To je totiž song s potenciálem oslovit i lidi mimo metalovou komunitu. Třeba právě díky němu si následně Karnivool přidáte do svého seznamu oblíbenců. Míst, kde můžete upustit páru, totiž není nikdy dost.