Společná deska se jmenuje "How Little We Dream". Jak jste na tom se sněním?

Marta Kloučková (dále MK): Mám pocit, že když jsem byla mladší, snila jsem víc. A teď se musím občas zastavit a programově si říct, co by se mi líbilo, aby se stalo. Myslím toho vysněného. Ale sny se mi teď moc nezdají. Takže za mě ten titul alba, i když to vymyslel David, je úplně akurátní. Jde o takový povzdech.

David Dorůžka (dále DD): Já to mám podobně, taky se mi sny nezdají nějak často. Ale když se mi něco zdá, většinou to stojí za to. Na druhou stranu, někdy si říkám, jestli to všechno není jenom sen. Mám čím dál silnější pocit, že věci často vzniknou a pak teprve člověk vidí, jakými různými způsoby se na to dá dívat, co to všechno obsahuje nebo co to může znamenat. A každý v tom vidí něco úplně jiného, co by člověka nenapadlo. A to je na tom to krásné.

Přišla k vám hudba někdy ve snu?

MK: Párkrát asi jo. Určitě. Nevím, jestli jsem ji zaznamenala, ale měla jsem období, kdy jsem se budila opravdu s písničkou na rtech.

DD: Taky párkrát, ale ne moc často. Klidně by se to mohlo dít častěji.

Hrajete spolu jako dvojice. Co na tom druhém navzájem obdivujete a co naopak nemáte rádi?

MK: Já obdivuju Davidovu osobnost, jeho klid a samozřejmě muzikalitu. A to, že je prostě pohoda s ním spolupracovat. Ono se to nezdá, ale v tom našem hudebním rybníčku se pohybují různé typy lidí, jako všude. Je fajn, když máte někoho, s kým se vám dobře hraje a i dobře spolupracuje ve smyslu, že se domluvíte, odkud jedete - a opravdu odtamtud jedete včas a není kolem toho zbytečné drama. A k tomu je hraní s Davidem velká radost a inspirace. A nesnáším... Já bych ani neřekla, že něco nesnáším. Nad tím jsem se ještě pořádně ani nezamyslela.

DD: Už jsem myslel, že se konečně něco dozvím, ale zase nic... Ty věci často jsou jednodušší, než si třeba lidé myslí. Muzikanti se zkrátka potkávají, nebo aspoň v tom jazzovém světě člověk potká spoustu lidí. Někdo se mu líbí, jak hraje nebo zpívá, tak si s ním zahraje, funguje to, tak se domluví něco dalšího. A takhle vznikají spolupráce. Přirozeně se, tak jako běžném v životě, snažíme obklopovat lidmi, se kterými nám je nám dobře a kde fungují nějaké vztahy, ať už osobní, nebo profesní, nebo obojí.

Spolupráce, které nefungují, ať už z hudebních, nebo osobních důvodů, většinou netrvají příliš dlouho. Takže takhle jednoduché to je. Pokud bych měl být víc konkrétní, spolupracoval jsem s celou řadou zpěvaček, s některými dlouhou dobu, třeba s Agou Zaryan už nějakých dvacet let, s jinými kratší dobu.

A jedna věc mě strašně baví s Martou, která je velice výjimečná - nejen jako zpěvačka na špičkové úrovni, rozhodně nejenom v rámci České republiky, ale daleko za hranicemi naší scény, to ale všichni, doufám, vědí. Ona ale kromě toho, a to zdaleka není vždycky samozřejmostí, umí napsat noty, zaranžovat písničku, složit vlastní skladbu nebo zorganizovat všechno tak, aby to fungovalo. A když, kromě toho samotného času na pódiu, fungují ještě tyhle věci, pak to všechno už jde úplně samo.

Kdy vlastně vaše společné hraní začalo? Kromě dua samozřejmě spolu vystupujete i ve větší sestavě.

MK: Ano, v kvintetu už hrajeme od roku 2018. Ale co se týče dua, to jsme si řekli během pandemie, že by bylo fajn zkusit si zahrát nějaké písničky, byl na to čas. A vlastně to vzniklo docela přirozeně. V Sonu jsme natočili první live session, myslím v roce 2021/22. Postupně jsme to pouštěli ven, na to se navázaly koncerty a vlastně to přirozeně vyústilo v to, že jsme nahráli dlouhohrající desku.

Jak je náročné hrát ve dvou lidech?

MK: Vlastně ani moc ne - když hrajete s tím správným člověkem. Je to jiné. Když mám za sebou big band, můžu zpívat hodně nahlas. Tady mám strašně moc barev, které můžu v hlase používat, spoustu výrazů a cest, kterými se vydat, protože vím, že David to umí vychytat hudebně tak, že to prostě bude znít dobře. Zároveň je to i zábava, dobrodružství.

Přijde mi skvělé, že se můžu o Davida hudebně opřít nebo na jeho hru reagovat nebo se jí nechat inspirovat. V tomhle ohledu to s ním fakt není náročné, ba naopak. Spíš bych řekla, že to je za odměnu. Ale hrála jsem párkrát i v duu, kdy to nebylo úplně easy, protože člověk třeba trochu hledá, zkouší, ale oba se pak vydáte úplně jinou cestou.

DD: Pro mě hraní v duu představuje ideální formát hudebního dialogu, který mám strašně rád.

Písničky, které jste na album vybrali, se hodně rozkročují. Bob Dylan, Paul Simon, Joni Mitchell, Jefferson Airplane, Billie Eilish, jazzové standardy. Jak jste je volili?

MK: Částečně jsme vyšli z toho, co jsme hráli, takže třeba ten Jefferson Airplane nebo Joni Mitchell jsou původní. A pak jsme si posílali nápady na ty ne úplně jazzové věci a v rámci jazzových jsme spíš vybírali standardy ne úplně známé.

Létalo to tedy z obou stran.

MK: Ano, je to kolektivní. Ne že bych třeba poslala seznam, že takhle to bude, David by poslal playlist a "tohle se nauč", tak to určitě nebylo.

Vzpomenete si na něco, na čem jste se neshodli?

MK: Asi ano, ale to už bylo dřív. U desky "How Little We Dream" asi k ničemu takovému nedošlo. Vím, že jsem posílala "How Deep Is Your Love" od Bee Gees, a David řekl, že to raději ne, že tohle by raději nehrál. Ale to bylo ještě k těm původním sessions.

Jako zajímavá volba mi přijde "White Rabbit" od Jefferson Airplane...

MK: Tuhle věc jsme vlastně vybrali už dávno, je natočená na těch live sessions, od té doby ji hrajeme a pořád nás baví, protože na koncertech tam má David různá udělátka, třeba drátěnku. S nimi maluje zvukové palety a vizuálně to zaujme. A jasně, že je to dobrá písnička.

DD: Mě třeba třeba baví hrát si s tou drátěnkou. Ano, mám ještě pár takových hraček, třeba míchátko na cappuccino, to musím přinést příště. Takže to se všechno dá využít a je to sranda. Jinak, jak říkala Marta, my jsme tuhle písničku do repertoáru zařadili takhle na začátku. Já měl vždycky Jefferson Airplane rád, i když je nemám nějak úplně detailně zmapované.

Kdysi dávno jsem je poslouchal a pak si na ně zase vzpomněl, když jsem viděl film "Seriózní muž" od bratří Coenů, kde hudba od Jefferson Airplane hraje podstatnou roli. Takže v podstatě tahle nit pak vedla k zařazení "White Rabbit" do našeho repertoáru.

Celou dobu se bavíme o předělávkách. Co podle vás dělá dobrou coververzi?

MK: Myslím, že když člověk poslouchá cover, zná ten originál a nová verze ho něčím překvapí. To je fajn výsledek.

DD: Pro mě je zásadní, když hraju nějaký cover, aby tam zůstal zachovaný duch té skladby, ale aby k tomu člověk zároveň přidal něco vlastního a aby tam nějakým způsobem byla obsažena i moje hudební identita. Zároveň ale nesmím přebít ten originál, nezničit ho.

V naprosto ideálním případě, a to se nestává úplně často, mám rád, kdy člověk objeví v originále něco, co tam třeba bylo nějak skryté, co tam je obsažené, ale ne úplně zjevně a zřejmě. Přijde mi zásadní se pak takových kvalit držet. A co mě osobně potěšilo, jestli se můžu trošku pochlubit, že konkrétně u té Billie Eilish mi několik lidí řeklo, že se jim ta naše verze líbí víc než originál.

To já klidně řeknu taky.

DD: A toho si vážím.

Je pro vás nějaký nedotknutelný originál, na který byste si netroufli?

MK: Já bych byla hodně opatrná se státní hymnou. I když jednou jsem uvažovala, jestli - když člověk zpívá a capella sám - k tomu nepřistoupit trošku jako Bobby McFerrin: zazpívat si tam i ty basové tóny, harmonie, vlastně to celé pojmout v té jedné osobě i harmonicky, ne jenom melodicky. A usoudila jsem, že ještě ten čas nepřišel. Ale mám to na seznamu. Jednou za život to zkusit takhle zazpívat.

Pak se tady nabízí ještě druhý pohled. Někteří interpreti mají předělávek nespočet a mnohdy lepších než originál. Nebo možná známějších, přístupnějších. Třeba "All Along The Watchtower" v podání Jimiho Hendrixe. Tady si spousta lidí ani na Dylanův originál nevzpomene...

DD: Když génius nahraje hudbu původního génia, může vzniknout něco, co je ještě geniálnější než ten originál. To ale nemusí být pravidlo. Někdy se to tak prostě povede.

MK: Když jde o dobrou písničku, když je ten materiál dobrý, snese, myslím, ledacos. A když originál není až tak dobrý, přistupovala bych k tomu s větší opatrností. A nebo člověk zjistí, že dělat jeho cover není úplně dobrý nápad.

Desku "How Little We Dream" míchal Adam Pakosta, o kterém slyšíme čím dál častěji. Jak se vám s ním spolupracovalo a jak jste se k němu dostali?

MK: To album jsme natočili ve studio Sonu, zvučil nám ho úžasný Milan Cimfe a mix a master pak dělal právě Adam. Mně se s ním spolupracovalo skvěle. Je moc šikovný. V době, kdy jsme zvažovali, komu mix a master svěřit, mi David napsal: "No, já jsem slyšel, že Adam Pakosta je moc šikovnej." A já na to: "No a tomu jsem zrovna dneska volala." Takže takhle to proběhlo. Shodli jsme se, úplně nečekaně. Takže to potvrzuje tu tezi, že o Adamovi je čím dál víc slyšet, protože je prostě šikovný a dobře se s ním pracuje. Jinak album vyšlo u vydavatelství Bivak records a to byla moc fajn spolupráce.

Jaké se k vám na něj zatím donesly ohlasy?

DD: První recenze dorazila z Polska. Pro mě je určitá pocta, že vyšla právě v Polsku, protože k tamní jazzové scéně mám velice úzký vztah. Takže to mi udělalo velkou radost. Reakce od přátel a známých, kteří desku slyšeli, byly pozitivní. Ten formát duetu, zpěv a kytara, není nějak převratný, v nedávné i dávné minulosti už vznikla spousta krásných nahrávek. Zároveň ale v tomto pojetí pořád zbývá spousta prostoru objevovat nové věci a přicházet s novým zvukem. Velmi mě těší, že se nám s Martou podařilo vytvořit něco, co je docela neoposlouchané, že se nám ty covery podařilo pojmout nějakým novým, čerstvým způsobem. A potvrzují to i reakce.

Teď vás patrně bude vytěžovat hraní v duu, ale na co se těšíte a co chystáte dál?

MK: Je to tak, čekají nás koncerty, část jarní tour máme za sebou, 10. května křtíme album v Jazz Docku. O měsíc později zahrajeme na festivalu Jazz Open Ostrava a třeba na podzim, a na to se velmi těším, vystoupíme na Jazz Festu Brno spolu se zpěvákem Sachalem Vasandanim. A jinak plány... V kvintetu výhledově chystám nové album, takže asi budu něco pomalu psát.

Ale musím říct, že ten fokus mám momentálně na duo, i co se týče organizování, plánování koncertů. Každou středu večer mě můžete nadále slyšet v Sedmém nebi na Vltavě. A těším se také v květnu na jazzový workshop do České Lípy a v létě pojedu na mezinárodní workshop Voicingers do Brna, na obojí jako lektorka.

DD: U mě se dějí různé věci. Před měsícem vyšla deska s kapelou holandské saxofonistky Tineke Postma. Je natočená v kvartetu, ale ještě tam hostuje zpěvák Theo Blackmann, se kterým jsou teď na červenec naplánované koncerty na North Sea Jazz Festival v Holandsku.

MK: Tiše závidím (smích).

DD: Jenom to potvrzuje, že mám ohromné štěstí na spolupráci s vynikajícími zpěváky. Theo Blackmann, Aga Zaryan, teď jsem nedávno hrál se skvělou americkou zpěvačkou Lauren Henderson a Marta je přesně v tomhle klubu. Pak máme nějaké další hraní s mou další stálou kapelou, s Robertem Fischmannem a bubeníkem Martinem Novákem. Letos hrajeme méně než vloni a předloni, ale doufám, že to zase přijde.

Na příští rok plánujeme další desku. A pak chceme dál koncertovat s trojicí polských muzikantů, pianistou Piotrem Wyleżołem, basistou Michalem Barańskim a bubeníkem Michalem Miśkiewiczem, s nimiž jsem nahrál album "When the Child Was A Child", i když zatím toho moc není, ale doufám, že bude.

A pak různé další spolupráce, kde jsem jako sideman. Duo s Martou teď absolutně považuji za jednu z priorit. Jedna věc je hraní po České republice, což by snad nemělo být nějak složité, doufám ale, že se nám povede dostat i mimo Česko. Někteří z lidí ze zahraničí, kteří už tu desku slyšeli, se vyjádřili právě v tomhle duchu: Že mají pocit, že právě "How Little We Dream" by mohlo zaujmout celou řadu posluchačů i mimo čistě jazzové publikum. Samozřejmě nás čeká spousta práce, ale budeme se snažit, aby se to podařilo.