Foo Fighters si za poslední čtyři roky prošli asi nejchaotičtějším obdobím své existence. Smrt Taylora Hawkinse je samozřejmě zasáhla naprosto zásadně, Dave Grohl krátce nato přišel i o mámu a do toho se začala drolit jeho pověst nicest guy in rock'n'roll. Přesto kapela jede dál. A možná právě proto působí novinka "Your Favorite Toy" živěji, než bychom od ní v roce 2026 čekali.

V předchozích letech to přitom občas vypadalo, že skupina ve vlastní osvědčené formuli až příliš zpohodlněla a pomalu se z ní začínají stávat spíš rockoví dinosauři než parta, která má ještě potřebu něco dokazovat. Desky s Gregem Kurstinem nebyly vyloženě špatné a koncertně to pořád fungovalo, jenže místy zněly až moc učesaně.

"But Here We Are" tenhle směr po Hawkinsově smrti narušila a "Your Favorite Toy" na ni docela přirozeně navazuje. Jen už se tolik nenechává svírat smutkem a víc se snaží znovu šlápnout na plyn.

Pomáhá tomu i způsob nahrávání. Novinka vznikala doma u Grohla, což u téhle sestavy není žádná novinka, ale pořád jí tenhle přístup sedí. Ne proto, že by najednou zněla jako kapela ze zkušebny, spíš proto, že album nepůsobí tak přeprodukovaně jako některé slabší momenty z její nedávné minulosti. Občas se zdá trochu rozlítané, ale zrovna Grohlově družině něco takového většinou sluší víc než dokonale uhlazená stadionová jistota.

Důležitou změnu přinesl příchod Ilana Rubina. Na "But Here We Are" si bicí po Hawkinsově smrti nahrál Grohl sám, Josh Freese pak pomohl hlavně naživo. "Your Favorite Toy" se tak stala první studiovkou souboru s Rubinem za bicími. A je dobře, že nesklouzl k pokusu o nového Taylora. Jeho hraní zní místy techničtěji a neklidněji, ale zároveň slouží skladbám. Neotáčí zavedený zvuk vzhůru nohama, spíš do něj přidává trochu jiný tah.

Hned úvodní "Caught In The Echo" působí jako skladba formace, která má pořád chuť do toho řezat, a ne jen odškrtávat další album do diskografie. Titulní "Your Favorite Toy" je pak z podobného soudku jako "White Limo" z "Wasting Light", jen bez snahy udělat z toho další festivalový singalong. A právě podobné momenty fungují na novince nejlépe. Grohl a spol. konečně zase znějí jako kapela, která si dovolí být trochu nasraná.

Na druhé straně tu ale mají místo i klasičtější melodické momenty. "Window" v sobě nese melancholii, kterou Grohl v posledních letech píše možná lépe než kdy dřív, a "If You Only Knew" zase ukazuje, že tahle sestava pořád umí zpomalit, aniž by sklouzla do úplného klišé.

A co je možná nejdůležitější: Grohl stále zpívá skvěle. Jasně, už nezní jako ve třiceti, ale v hlase mu zůstal tah a přirozená naléhavost, kterou většina podobně starých rockových frontmanů dávno ztratila.

Ne všechno tu samozřejmě funguje stoprocentně. Pár skladeb trochu splývá a občas můžeme slyšet, že se pořád jede hlavně na instinkt a osvědčené postupy. Jenže tentokrát to nepůsobí vypočítavě a na ploše třiceti šesti minut vás vyloženě nuda nečeká. Spíš z výsledku cítíte muzikanty, kteří si po všech osobních i profesních průšvizích znovu připomněli, proč vlastně začali hrát rock'n'roll.

"Your Favorite Toy" asi nebude deska, kterou posluchači za deset let postaví vedle "The Colour and the Shape" nebo "Wasting Light". Ale po dlouhé době zní tahle kapela zase jako živá parta z masa a kostí, ne jako instituce. A to se počítá.