Začátkem dubna měl premiéru dokumentární film "Derecidiva", který mapuje turné kapely Highland po českých věznicích. Samozřejmě nejde o jediné domácí interprety, kteří v těchto neobvyklých prostorách vystupovali - podobnou zkušenost mají třeba Tomáš Klus, Imodium nebo Zrní.

Hudba za zdmi věznice funguje jako prostředek k alespoň chvilkovému uvolnění, navenek ale může upozornit i na stav českého vězeňství, stejně jako na potřebu většího pochopení a začleňování odsouzených do společnosti, aby se po propuštění nevraceli k trestné činnosti.

"Chtěli jsme upozornit na problémy jak za, tak před mřížemi a které se v primární či sekundární rovině mohou týkat každého z nás. Stav českého vězeňství je alarmující, a i když je to téma, které společnost často opomíjí, vysoká čísla návratnosti odsouzených zpátky za mříže, spolu s přeplněností věznic, podfinancováním sektoru a na to navazujícím nedostatkem personálu, dělá z vězeňství časovanou bombu pro společnost," říká k dokumentu hlavní tvář kapely, rapper Eduard Rovenský.

Kromě koncertů a filmu se formace pustila také do speciální písně "Právo žít", se kterou jí pomohli i členové O5 a Radeček.

"Někdy stačí jeden krok... a jsi úplně jinde. Kamarádi z Highland ho udělali - krok za mříže. Ne proto, aby soudili, ale aby poslouchali, hráli... a pochopili. Tenhle song, jehož součásti jsme i my, je víc než jen píseň. Je to otisk míst, kde se chyby neodpouštějí snadno a návraty ven jsou těžší, než si umíme představit," prohlašují Radečci na svých sociálních sítích.

Nejde přitom o jejich první spolupráci. Jak dodává Eda: "S Tomínem jsem si kdysi sedl na drink na Cenách Anděl a vznikl z toho tehdy song 'Doufám'. O pár let později byli kluci vlastně první, kteří po tom, co jsem odešel z Poetiky řekli, že uděláme něco dalšího. Jestli je v Česku jedna kapela, kromě těch, kde jsem hrál, nebo kde hrál táta, o který můžu říci, že je pro mě srdcová, bude to právě O5 a Radeček!"

Videoklip vznikl v den premiéry dokumentu v prostorách legendárního kina Lucerna pod taktovkou Ondřeje Plašila. Doplnily ho především záběry z "Derecidivy", takže funguje i jako pozvánka k jejímu zhlédnutí. Vadou na kráse zůstávají úsměvy interpretů, které se k tématu úplně nehodí. Dá se pochopit, že zpívat v prázdném sále, nejspíš narychlo a bez nástrojů, svádělo k uvolněnější atmosféře. Jenže právě to trochu shazuje vážnost myšlenky, kterou chtěli hudebníci sdělit.

7/10