Když přišlo "Hellalive", pouze se potvrdilo, že Machine Head, podobně jako většina rockových skupin, jsou výsostní showmani a koncerty pro ně nejsou pouhou rutinou. Kdo je do té doby neviděl živě, mohl si promnout ruce a zaradovat se. Teď už jenom zbývalo dokázat, že ani invence se nikam nevytratila a je nadále nedílnou součástí tohoto kalifornského kvartetu. Proto vzniklo "Through The Ashes Of Empires", které mělo doložit, že rozporuplně přijaté "Supercharger" jen rozmělnilo klidné vody a zase odeznělo. Vždyť Machine Head jsou i přes své "mládí" živoucí klasika!

"Through The Ashes Of Empires" je na rozdíl od všeho předešlého opusem. Deska má deset skladeb a jejich průměrná délka je více než pět minut, což - jak jistě uznáte - není nic typicky HC-čkového ani trashového. Robert Flynn se skrze "Through The Ashes Of Empires" vypořádal se svými nočními komponentskými můrami, dal jim co proto a dokázal si, že umí víc, než jen uhodit do hřebíčku. Úvodní "Imperium", jinak též singl a klip, lapí posluchače obdivuhodnou zauzleností - z mírumilovného brnkání přejde do trashové obsese, nahlídne za punkový plot a skončí opět u HC/trashe. Neméně výbušná je dvojka "Bite The Bullet", která se vrací až na samý začátek Machine Head, ne nepodobně se tváří předposlední "Wipe The Tears".

Nová deska Machine Head je postavena na dvou základních atributech - jednak na bezchybných bicích, jednak na hravosti. Pravda, poněkud hrubé hravosti, ale přesto příjemné. Devizou jsou ovšem spíše ty bubny, Dave McClain jim dává všechno, v každém momentu je jeho výkon stoprocentní, partitury donáší takřka k dokonalosti, a to především lehkou stylovou přelétavostí. "Left Unfinished" zase nezapře radost ze souhry zvuků nástrojů a hlasů, kterou známe kupříkladu od Korn. Vůbec prostřední část "Through The Ashes Of Empires" se nese v odlišném hávu než počátek a konec alba. "Elegy" připomene vzdáleně Maynardovy Tool, to když se strohé aranže přehoupávají od silně melodicky podložených slok k dupajícím refrénům. Pomyslný klid před bouří připomíná "In The Presence Of My Enemies", kde neustále čekáte vypuknutí zběsilé jízdy, ta je ovšem omezena do vzkřiknutí jednoho slova.

Paradoxně právě aranžérsky, producentsky i skladatelsky bohatší prostřední část je slabší než rámcové pecky. Speciálně skladby "Days Turn Blue To Gray" a "All Falls Down" jsou prostoupeny zvukovými klišé (typické kytarové pískání, vokální Flynnovy přechody), že člověk sahá po dálkovém ovladači, aby přepnul na silnější okamžiky tím či oním směrem. Nic ovšem nezmění skutečnost, že "Through The Ashes Of Empires" dovoluje Machine Head podívat se zpříma fanouškům do očí. Nemají se totiž tihle řezníci zač stydět. I když není album perfektní, suverénně se staví mezi vysoce nadprůměrná metalová dílka poslední doby. Machine Head prostě našli trochu umaštěný skvost v kupce hnoje.

PS: A proč jenom sedm bodů a nikoli osm? Ani vám nevím, to je takový pocit...