O2 arena je prostor, kde se často ukáže, kdo má koncert skutečně pod kontrolou. Není kam se schovat. Buď se to rozpadne, nebo to drží. Australští Tame Impala si vystoupení nastavili podle sebe, bez přehnaného tlaku na efekt, ale s důrazem na detaily, které jejich hudbu definují už od začátku.

Hudebně bývají nejčastěji přirovnáváni k interpretům, kteří pracují s psychedelií, atmosférou a studiovým zvukem spíš jako s nástrojem než jen doplňkem skladeb. Nejblíž mají k raným Pink Floyd a k období Beatles kolem alb "Revolver" a "Sgt. Pepper’s" především v tom, jak vrstvením, efekty a pozvolným vývojem písní vytvářejí pohlcující náladu. Zároveň jsou pevně zakotvení v moderním indie popu, kde se často zmiňuje paralela s MGMT nebo Unknown Mortal Orchestra, hlavně kvůli kombinaci psychedelie a silných, zapamatovatelných melodií.

Na novějších deskách je patrný i vliv elektroniky a důraz na groove, který může připomenout Daft Punk, ne žánrově, ale způsobem práce s rytmem a opakováním. Na rozdíl od většiny srovnávaných kapel ale nepatří kolektivní projekty, nýbrž jde o osobní autorskou vizi Kevina Parkera, který spojuje analogovou psychedelii minulých dekád s precizní, současnou produkcí. Většinu věcí skládá, nahrává i produkuje sám. Desky jako "Lonerism" nebo "Currents" stojí na vrstvení, drobných změnách a přesné práci se zvukem.

Do Prahy nyní přijeli poprvé sami za sebe, ne jako jméno schované někde v line-upu festivalu. A rovnou do rychle vyprodané haly. Jakmile zhasla světla, lidi na místech k sezení vyskočili do pozoru v podstatě instinktivně. Nešlo o ten typ koncertu, kde by všichni čekali, až je k tomu někdo z pódia vyzve.

"Apocalypse Dreams" otevřela večer bez velkého nástupu, spíš jako když se něco rozběhne a už to nejde zastavit. "The Moment" na ni navázala tak hladce, že hranice mezi skladbami skoro mizely. Frontman působil klidně, téměř uzavřeně. Žádné velké řeči, žádné povely davu. Jen občasná věta, jinak plná kontrola nad tím, co se děje. Nepotřeboval si nikoho získávat, každý té energii propadl okamžitě.

Zvuk přinesl jeden z největších trumfů večera. V hale, kde se často všechno slévá do jedné koule, byl překvapivě čitelný. Basa měla fyzickou přítomnost, ale nepřehlušovala. Bicí byly přesné, pevné, bez zbytečného dozvuku. Syntezátory se vrstvily, ale nesplývaly. Každý detail šel slyšet.

A pak světla. V jednu chvíli to vypadalo, že je jich víc než lidí. Bílé paprsky řezaly prostor v rovných liniích, červené stroboskopy rozbíjely obraz na sekvence, barevné lasery se skládaly do tvarů nad publikem. Nešlo jen o intenzitu, ale i o načasování. Světla reagovala na hudbu přesně, ne pouze efektně.

"Elephant" koncert na chvíli vychýlila - přinesla víc kytar, víc syrovosti, méně uhlazenosti. Nešlo přímo o dramatický zlom, ale o přesně takovou změnu, která udrží pozornost. Střed večera držel pohromadě hlavně díky tomu, jak jej Parker a spol. vystavěli. "Feels Like We Only Go Backwards" přinesla moment, kdy zpívala celá hala, ale bez nuceného vyhecování. "Let It Happen" pak začala nenápadně a postupně rostla, vrstva po vrstvě, zvuk po zvuku, světlo po světle.

Zcela jinou kapitolu nabídnul přesun na vedlejší stage. Kamera Parkera nepřetržitě sledovala a promítala každý jeho krok na hlavní obrazovky. Krátká zastávka na toaletě, mytí rukou i úprava v zrcadle působily civilně a s lehkým humorem. Publikum reagovalo pobaveně a s pocitem, že je součástí něčeho nečekaně osobního.

Na menším pódiu uprostřed lidí se atmosféra radikálně změnila. Prostor připomínal spíš obývák než koncertní halu. Barevně problikávající lampy, klidnější tempo a minimalismus dramaturgie vytvořily téměř intimní moment. Kevin se mezi skladbami pohyboval volně, chvíli zpíval vleže, chvíli vestoje, zapálil si cigaretu a působil, jako by zapomněl na tisíce očí kolem sebe. Zvuk se pročistil a detaily vystoupily do popředí. Tento blok večer výrazně zpomalil a zároveň mu dodal rovnováhu.

Druhá polovina koncertu se zvedala postupně, ne skokem, ale vrstvením. "Eventually" a "New Person, Same Old Mistakes" stavěly na opakování, které se pomalu zahušťovalo. Lasery se vracely, světla houstla a halu znovu pohltil rytmus.

Emotivní moment přišel krátce před závěrem, kdy si zpěvák na pódium přivedl svou malou dceru s chůvou. Plyšový Krteček v její ruce vyvolal spontánní reakce publika. Pokus vysvětlit jeho význam skončil jednoduchým "krtko", což pobavilo celou arenu. Rodák ze Sydney s úsměvem dodal, že doma tahle postavička nesmí chybět, zvlášť když má chůvu z těchto končin.

Přídavek nepřinesl překvapení, ale splnil přesně to, co měl. "The Less I Know the Better" spustila nejsilnější reakci večera a publikum si naplno uvědomilo, že se blíží konec. Energie šla naplno nahoru a poslední minuty patřily tanci a euforii.

Tame Impala v O2 areně nepostavili večer na jednom výjimečném momentu. Síla koncertu byla v jeho konzistenci. V tom, že zvuk, světla i dramaturgie fungovaly jako jeden celek. Nic nepůsobilo přehnaně a nic nechybělo. I přes vizuální intenzitu a velké množství laserů zůstal výsledný dojem vyvážený. Psychedelický, ale přesně kontrolovaný.