Před deseti lety nesl náš rozhovor titulek: "Když musíš dělat věci tak, aby se líbily druhým, je to cesta do pekla." Při poslechu nové desky mám pocit, že se tímto uvažováním teď řídíš dvojnásobně.

Opravdu? To mě těší. Jestli jsem to tehdy řekl, myslel jsem to vážně a platí to i dnes. Je to takové moje motto. Zkoušel jsem kdysi dávno dělat věci jakoby na objednávku, o kterých jsem si myslel, že budou někomu nebo něčemu poplatné, ale nefungovalo to. Upřímnost v tvorbě je prostě nejdůležitější.

Zároveň účinkuješ v představení "Human ZOO", které pojednává o jinakosti. Jak jiné je nové album v rámci tvé diskografie i ve srovnání s ostatní hudební produkcí?

Je po šestnácti letech svébytné v tom, že jde o úplně nové písničky. Nejedná se o žádné recykláty. Postavili jsme je s Igorem Ochepovskym od nuly - od textů a hudby přes aranže až po samotnou nahrávku. Vznikla autorská deska, a i když jsem ji nepsal výhradně sám, obsah i forma mnou hluboce rezonují.

Chtěl by ses dostat do fáze, kdy budeš autorem všech složek ty sám?

Asi bych chtěl, ale nevím, zda je to bezpodmínečně nutné. Nebráním se tomu zazpívat krásnou písničku od někoho jiného, pokud se do ní dokážu vcítit. Témat, o kterých se dá psát, není nekonečně mnoho a někdy je někdo jiný dokáže zformulovat lépe, než bych to svedl já. Nepovažuji za dogma, že interpret si musí všechno napsat výhradně sám.

Jak ses dostal k Igorovi Ochepovskému?

Igora jsem si všiml už před lety v jeho Ochepovsky Projectu. Bylo to hodně deep, hráli tam moji kamarádi, jazzoví muzikanti, a úplně mě to uhranulo. Lákalo mě s ním spolupracovat, ale až po několika letech jsem se osmělil ho oslovit.

Jak moc ovlivnil výslednou podobu skladeb?

Občas jsme používali reference, pouštěli si různou hudbu. Rytmus jsem mu pak například předváděl pomocí beatboxu, aby získal představu. Zvukové nápady jsem mu zase popisoval trochu jako obrazy. Igor je úžasný v tom, že má velký přehled, a když jsem mu začal hrát třeba nějaké akordy na kytaru nebo na klavír, hned pochopil, jak to myslím, a začal to rozvíjet.

Proč právě teď, po tolika letech, nastal ten správný čas pro čistě autorskou desku? Co bylo hlavním impulsem?

Měl jsem to v hlavě osm let, vlastně od vydání posledního alba - živého záznamu s filharmonií a písněmi Jaroslava Ježka. Věděl jsem, že to byla taková deska-nedeska, která pro mě osobně už neměla další tvůrčí přínos. Cítil jsem vnitřní pnutí, že musím vytvořit něco vlastního.

Prohlašuješ: "Našel jsem Rumla, kterého jsem hledal." Hledal jsi ho dlouho? Kde se schovával?

Byl schovaný pod nánosy prachu. (smích) Pracoval jsem na projektech, které vás úplně vytíží - například o Vánocích to byl "Zapomenutý příběh" a přes rok zase Ježkovy písně, divadlo apod. Pak nezbývá moc času uvažovat, co dál. Věnujete se koncertům, produkci a marketingu stávajících věcí a přejít na jinou cestu chvíli trvá. Také jsem sbíral materiál, texty, různé popěvky a do toho se mi narodila dcera, což byl najednou v jeden moment ten nejdůležitější projekt. Jakmile ale začala chodit do školky a já získal více volného času, ucítil jsem, že nastal ten správný okamžik.

S kým jsi na albu spolupracoval?

Kostru písní jsme natáčeli ve dvou. Bubny pak nahrál Roman Vícha, můj spolužák z konzervatoře. Během covidu si doma vybudoval studio, takže jsme natáčeli online - on byl ve svém studiu, my u Igora. To bylo vtipný, vzpomínám si, že jsme jedli nudle a dívali se, jak Roman pracuje. V některých písních se pak objevují i moji další oblíbení muzikanti jako třeba kontrabasista Tomáš Baroš, klávesista Honza Aleš, basista Martin Lehký a bubeník Bady Zbořil, který to se mnou bude hrát i živě.

Nové písničky si vyloženě říkají o koncertní provedení. Kdo s tebou bude vystupovat?

Právě dávám dohromady kapelu. Igor mi do toho trochu hodil vidle, protože se rozhodl věnovat dětem - narodila se mu další dcera a nechce teď tolik cestovat, takže ho zastoupí famózní kytarista Tomáš Fuchs. Potřebujeme nazkoušet repertoár na léto, kdy pojedu jako host na speciálním turné se skupinou Chinaski. Také mě 15. července čeká vystoupení na festivalu Colours of Ostrava.

Zahrajete si s Chinaski společně? Třeba jak tomu bylo v minulosti - na banjo v písni "Drobná paralela"?

Ta možnost se nabízí, ale zatím jsme to konkrétně neřešili.

Říkáš: "Snažím se neustále někam jít a objevovat něco nového." Co jsi o sobě zjistil při přípravě této desky?

Zjistil jsem, že když se do práce pustím s někým, jako je Igor, dokážeme postavit album jako rovnocenní partneři. Většinou jsem přišel s nápadem či melodií na hotový text a vzájemně jsme se pak překvapovali dalšími podněty.

Nahrávka kombinuje prvky electropopu, art popu a alternativy. Co tě přivedlo k tomuto modernímu zvuku?

Člověk přirozeně chce jít s dobou. Igor, který je o deset let mladší, tomu modernímu zvuku výrazně pomohl.

Bylo těžké vystoupit ze zajetých kolejí?

Obtížné to nebylo, já z kolejí vystupuji rád. Pokud umělec zůstane příliš dlouho v zajetých stereotypech, je to cesta do záhuby. Přijde mi zábavné nebo vlastně, bych řekl, bezpodmínečně nutné jít do nejistoty a riskovat.

Co bys označil za hlavní poselství desky? Co by si měli posluchači z jejího poslechu odnést?

To je hezká otázka. Když nad tím tak přemýšlím, asi naději. Ta je moc důležitá. Ve všem. Nevnímám to ani tak skrze celosvětovou situaci, jako spíše skrze lidskou povahu obecně. Ono je tohle téma spíš asi na esej, ale připadá mi, že hudební album také může mít tyhle parametry. Mám často pocit, že v té lidské povaze je nějak zakódováno, že si neradi přiznáváme, že jsme se mýlili. Opravdu málokdy se stává, že vám někdo řekne: "Omlouvám se, mýlil jsem se." Přitom přiznat chybu je nesmírně osvobozující. Upínám se k naději, že až se tohle změní, bude nám všem mnohem lépe.

Zvolil jsi název "Vždycky to tu bylo". Byly ve hře i jiné varianty?

Zvažovali jsme ještě "Na odvrácené straně ticha", ale vyzněním mi to přišlo trochu zavádějící. A moc mi to k desce nesedělo. Název "Vždycky to tu bylo" je možné vnímat různě, například ve vztahu k tvorbě jako takové. Ty melodie jsou ve vzduchu, vždycky tu byly a muzikanti nebo skladatelé fungují jako takové antény, které je zachytí a zformují do písniček. Proto by se dalo i říct, že tohle album tu v určité formě vždycky bylo, jen jsem ho potřeboval zachytit, zaslechnout.

Na obalu ale vidíme název přeškrtnutý. Nese to skrytý význam, že tím název zároveň popíráš, nebo jde o designový záměr?

No, tak napůl. Spousta lidí totiž s tím názvem nemusí souhlasit. Řeknou vám třeba, že nic takového neexistuje - že neexistují věci jako Bůh, intuice, vesmír nebo vnitřní pnutí něco dělat, aniž bychom to sami racionálně chtěli. Proto jsme ten název možná trochu provokativně přeškrtli.

Album mi přijde těžší, temnější a hlubší. Je to i proto, že sis sám potřeboval ulevit, abys mohl jít dál vyrovnanější?

To se asi nedá úplně takhle zjednodušit. Dlouho jsem se pohyboval v takových laskavých melodiích a tématech. Měl jsem pocit, že lidé mě vnímají jako toho uhlazeného jakoby prvorepublikového elegána, který přijde a potěší. Ale já takový úplně nejsem. Mám rád černý humor, bývám cynik, baví mě jít na dřeň.

Proto bych rád tamtu škatulku rozbil, změnil, nechci ustrnout v jedné poloze. Našel jsem si v posledních letech polohu, ve které je mi také dobře - je závažnější, zatěžkaná, možná skrytě agresivní, provokativní i naléhavá. Poprvé jsem ji v sobě objevil asi před šesti lety v představení "Lazarus", což je takový muzikál, který napsal David Bowie. Tam jsem najednou mohl zpívat písně, ke kterým jsem se předtím nedostal, a asi to ve mně něco otevřelo, nevím.

Vnímám to jako sondu do tvého nitra - jak vidíš sebe, svět, jak se vyrovnáváš s minulostí a chybami. Je to tak?

Například písnička "Viděl jsem" přináší bilancování čtyřiačtyřicetiletého chlapa, který už toho hodně zažil, viděl a také toho hodně pos*al. Je v tom jakési zpytování svědomí, snaha o vyrovnání se s minulostí, se starými křivdami a koneckonců i pokus o to říct: "Omlouvám se, je mi to líto."

Klip se natáčel v Jizerských horách, kde jsi doma. Působí mrazivě a osaměle. Představují hory jen kulisu pro vnitřní samotu, o které zpíváš?

S režisérem Karlem Prouzou jsme přemýšleli, kde točit, a oba máme k Jizerkám vztah. Karel pak vybral lokace s kameramanem a mě to nadchlo. Cítím se tam doma a skvěle to zapadalo do osobního rázu celé desky.

V písni se objevují autentické hlasy a ruchy. Odkud pocházejí?

Jsou to moje vlastní záznamy z telefonu a diktafonu. Jde o situace a obrazy, které jsem zažil, a přišlo mi důležité je tam dát. Také se jedná o vzpomínky - ten moment, kdy se člověk zastaví, zavře oči a ke konkrétnímu obrazu v hlavě slyší i autentický zvuk. Je tam například záznam z Afriky, kde jsme se shodou okolností ocitli s mladými Masaji okolo ohně. Bylo to naprosto autentické, žádná turistická atrakce. Pak jsme tam dali třeba děti, jak si zpívají cestou do školy, a ještě další osobnější věci, které si asi nechám pro sebe.

Říkáš, že album vnímáš jako knihu - má začátek, děj a konec. Je pro tebe důležité řazení skladeb kvůli kontinuitě?

Nic není náhoda. Když jsme písničky tvořili, nevěděli jsme přesně, v jakém pořadí budou, ale postupně se to vyvrbilo samo. Věděl jsem jen, že na konec chci dát katarzi v podobě písně "Jak jsi", která celé to martýrium cesty uzavírá.

Duet "Romeo a Julie" zpíváš s Katarínou Knechtovou. Proč právě s ní?

Je to jedna z nejlepších zpěvaček, které znám. Autentická, čistá bytost - a přesně tak i zpívá. Nepoužívá zbytečné hlasové manýry, nepředvádí se. Píseň prostě čistě přednese, což vyžaduji i od sebe.

Ta písnička byla původně určena pro divadelní představení v Brně. Jak se k tobě dostala?

Tehdy, před dvanácti lety, mě můj přítel, režisér Dodo Gombár, který mi mimochodem teď na album napsal i text "Miluji tě", oslovil, abych nazpíval titulní píseň k jeho představení "Romeo a Julie". Režíroval ho pro brněnské Mahenovo divadlo. Tehdy měla skladba jiný zvuk a nazpívala ji tam se mnou dcera Davida Rottera - autora hudby. Celé roky jsem si říkal, že bych ji rád natočil znovu, aby se dostala k více lidem. Mezitím ji sice nazpíval ještě František Segrado s Markétou Irglovou, ale já se k ní teď konečně vrátil po svém.

Skladba "Na odvrácené straně ticha" je zhudebněná villonská balada Michala Horáčka. V závěru graduje až k šílenému smíchu a končí větou: "Tak se třeba pose*te."

Každý jsme to zažili - tu potřebu některých lidí křičet a být za každou cenu slyšet. To je, myslím, ta odvrácená strana ticha. Ta písnička je prostě o někom, kdo mluvil tolik, že se těmi svými slovy zpil až do němoty. A pak až skoro uraženě a v sebelítosti na to rezignoval a rozhodl se, že ale nebude ani mlčet a že bude do konce života už jenom řvát. Všem navzdory.

Píseň "Saky paky" vypráví o rozchodu, nebo o vnitřním rozkolu?

Je to povzdech chlapa, který se snaží být dobrý partner, ale té ženě to pořád není dost. Nejde přímo o můj příběh, ale dokážu se do té situace vžít. Asi to zažil každý, na obou stranách.

Kdo je "Chodníkový král"?

V té písni jde o člověka, který se z nějakého důvodu ocitl na scestí a žije na ulici. Tito lidé často nežijí na okraji odjakživa a mnohdy se do té situace dostali zcela nečekaně. A často mají nějaké vnitřní bohatství, moudrost, která může být pro někoho inspirativní.

Ve "Smím" slyším zvuk připomínající rušení signálu mobilním telefonem. To byl záměr?

Ano, dal jsem to tam schválně. Písničku mi napsal Ondra Brzobohatý a na tom tématu jsme se okamžitě shodli. Je to celé o zhnusení se nad tou odvrácenou stranou sociálních sítí. Hejt jako fenomén doby. Ta patologická touha napsat někomu nebo o někom něco hnusného, urážet, slovně napadat a ponižovat. I tohle jsou ty naše sociální sítě. V refrénu zpívám: "Jste chyceni do svých vlastních sítí..." - a je to přesný.

Připadáš si někdy jako v songu "Sám proti celému moři"?

Ta skladba je o člověku, který stojí na útesu a přemýšlí, zda skočit. Není to můj pocit, ale znám někoho, kdo k tomu měl v životě velmi blízko.

Ať nekončíme na negativní vlně: Tvá hostovačka u kapely J.A.R. v loňském roce byla skvělá. Říkala jsem si, zda si tě ve skupině nenechají natrvalo. Bral bys to?

No, to by samozřejmě hypoteticky bylo moc fajn a určitě bych byl štěstím bez sebe, ale prakticky to není možné. Nikdo totiž neví, jestli Jaři ještě někdy budou hrát, a pak taky hlavně já nejsem ten hlas. Hlasem J.A.R. vždycky byl, je a bude Dan Bárta - a tak by to mělo zůstat.