Začněme jednou malou výtkou - přepálenou cenou vstupenek. Troufnu si soudit, že kdyby lístek do Gongu nestál v horních řadách přes dva tisíce korun, podařilo by se halu zaplnit úplně. Návštěva byla nakonec velmi slušná, ale o full house se nejednalo. Naplněný sál by se orchestru nejspíš odvděčil ještě bouřlivějšími ovacemi, než jaké si za krásný večer skutečně vysloužil.

Volnější prostor v zadních řadách na druhou stranu umožnil těm nejtemperamentnějším projevit nadšení i tancem jako na pravém rockovém koncertě. Ano, závěr věnovaný největším hitům vybídl ke skandování, zpěvu i proslulému mávání při "Never Let Me Down Again". Došlo tedy i na skladby, v nichž se chytali také běžní posluchači, nejen skalní fanoušci Depeche Mode. Paradoxně právě ti nejvěrnější možná nejvíc ocenili zařazení méně provařených položek z katalogu svých oblíbenců.

Setlist naštěstí skládali opravdoví fandové, kteří projekt nedělali jen na efekt, ale i pro vlastní radost. Vybrali takové kousky, v nichž se dal co nejlépe využít potenciál symfonického tělesa - v tomto případě zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů pod vedením Adriána Kokoše. A nutně přitom nemuselo jít o ty nejznámější a nejhitovější kusy. Naštěstí.

Koho by napadlo, že tvorba původně synthpopové skupiny jednou zazní v symfonických úpravách a bude to fungovat tak dobře. Potěšila báječná sólová violoncellistka Terezie Kovalová, rodačka z Ostravy, i Katka Knechtová, která se ujala zpěvu v "I Feel You" a "Condemnation". Klidně mohla dostat ještě větší prostor, aby se rozezpívala a rozbalila to naplno. Orchestr výborně zněl v táhlých pomalých pasážích i ve vypjatých crescendech, kdy mohutně gradoval - třeba ve "Walking In My Shoes" nebo "Everything Counts".

V první polovině večera se takzvaný běžný posluchač mohl dobře bavit, i když některé skladby neznal nebo je hned nepoznával, fanoušek se ale musel tetelit blahem. Třeba při trojici "Dressed In Black", "It Doesn't Matter Two" a "One Caress". Právě poslední jmenovaná si už v originále skoro říká o živé provedení s orchestrem a patřila k nejméně překopaným. Zajímavý byl i další postřeh - nejlépe fungovaly písně, v nichž originální vokál obstaral Martin L. Gore. Do některých pasáží zase aranžéři zakomponovali smyčcové motivy, které by bezvadně obstály i v bondovkách.

Celý černý večer nesl velmi pospolitého ducha fanouškovství kultovní kapely. Dirigent Adrián Kokoš hecoval publikum, aby se klidně hlasitě projevovalo, a koncert vyvrcholil tancem při repetitivní, ale nesmírně energické "Behind The Wheel".

Ve skladbě "People Are Good" - dalším důkazu, že výběr dělali skuteční znalci tvorby skupiny, kteří se nebáli sáhnout po nehitové albové položce - se na zadní projekci objevily fotografie opravdových fanoušků z koncertů a setkání. Někteří v sále se na nich sami poznávali a velký potlesk vyvolala třeba společná fotografie Mekyho Žbirky a Petra Muka. Působilo to velmi srdečně a dojemně.

Domácí fanoušci Depeche Mode si koncert budou moci užít ještě 29. května v pražském Kongresovém centru. Těm z Ostravy posíláme vzkaz - klidně na Depeche Note vyrazte, koncert opravdu stojí za to.