Spolupráce mezinárodně respektovaného českého pianisty a předního amerického hráče na dechové nástroje je trvalá, i když někdejší spolužáky z prestižní bostonské Berklee College Of Music dělí oceán. Další příjemný večírek starých přátel se chystá na 21. dubna 2026 v historických prostorách pražské Chodovské tvrze.

Emil Viklický a Scott Robinson jsou zářným příkladem, že na parťáky ze studií je spolehnutí. Fenomenální americký hráč na rozličné dechové nástroje přilétá za pianistou, kdykoliv to okolnosti dovolí, a platí to i naopak. Robinsona můžeme slyšet i na Viklického albu "Magic Eye" (1993). Na českých pódiích vystupoval Robinson s Viklickým i v sestavě kvarteta, ale asi nejvíce sedí sehraným hudebníkům královský formát dua. Ve dvou u nás pánové vystoupili naposledy před třemi lety, nastal tudíž nejvyšší čas na návrat.

Scott Robinson (*1959, Pompton Plains, New Jersey) patří ke skutečným hvězdám dechařského nebe. K jeho jedinečnosti přispívá už samotný fakt, že virtuózně ovládá nejen dřeva, ale i nástroje žesťové, což je kvůli rozdílu technik a nátisku velká vzácnost. Nedělá mu problém okamžitě se přesměrovat z jazýčkových instrumentů jako saxofon či klarinet třeba na trubku. Velkou zálibu má navíc ve hře na hudební nástroje krajně neobvyklé. Například na ofikleidu, basový dechový nástroj, který se vyvinul počátkem 19. století ve Francii ze serpentu a dnes je již prakticky zapomenutý. Nebo sarrusofon, opět s kořeny ve Francii konce devatenáctého století, který se neúspěšně pokoušet vytvořit modernější, hlasitější alternativu k hoboji či fagotu. Zkrátka, v Chodovské tvrzi se můžeme dočkat překvapení a slyšet neslýchané. Do Robinsonova arzenálu patří i mimořádně vzácný kontrabasový saxofon, jakých už na světě v hratelné podobě existuje méně než dvacet. I když zrovna toto monstrum určitě do Prahy tahat nebude.

K talentům Scotta Robinsona navíc patří i ten pedagogický, díky čemuž se stal v roce 1982 do té doby vůbec nejmladším členem pedagogického sboru Berklee. Encyklopedie o Robinsonovi uvádí, že se podílel na nahrávání více než 275 alb, a toto číslo rozhodně už není aktuální. Na dvacet titulů pak vydal hudebník v roli leadera či spolukapelníka. Má za sebou hraní a natáčení s předními hudebníky jako Roscoe Mitchell, Joe Lovano, Paquito D’Rivera, Bob Mintzer, Ron Carter, Anthony Braxton či John Scofield, nebo dlouhodobou spolupráci na řadě alb s kapelnicí a skladatelkou Marií Schneider. Zahrál si i se samotnou Ellou Fitzgerald. Nebojí se ale ani přesahů ke kvalitnímu rocku a popu, pracoval například pro Davida Bowieho, Eltona Johna či Stinga.

Emil Viklický (*1948, Olomouc) navázal během svých studií na Berklee College Of Music přátelství a spolupráci nejen se Scottem Robinsonem, byť tento kontakt je nejstálejší, ale i s řadou dalších špičkových muzikantů včetně takového Billa Firsella, A ne jen proto, že byl ve správný čas na správném místě, ale protože byl a stále zůstává hráčem na vrcholné světové úrovni. Navíc je jeho hra skutečně osobitá, odlišná od hráčů amerických. S výraznou stopou moravské melodiky, díky které si Viklický vysloužil u zahraničních hudebních novinářů lichotivý příměr Janáček of jazz, ač sám se pochopitelně téhle škatulce brání.

Životopis jednoho z nejznámějších zdejších jazzmanů, ale také nadžánrového hráče a skladatele s přesahy do soudobé vážné hudby, nemusíme opakovat. Je ovšem třeba připomenout, že jde o muzikanta stále mimořádně aktivního a tvůrčího, jenž svoje životopisy a soupis děl neustále předhání. Z posledních Viklického jazzových počinů si zaslouží vypíchnutí například v Japonsku vydané dvojalbum "Moravian Rhapsody - Moon Sleeping In The Cradle" (2024), o kterém časopis UNI napsal: "Rozvážné, brilantní, vystavěné hudebníkem s mimořádným citem pro melodii i frázování, myslícím v improvizační rovině hodně taktů - a tahů - dopředu." Nebo titul "Live At Jazz Dock" (2025), natočený v duu s basklarinetistou Pavlem Hrubým.