Paul Simon v Praze ukázal velice sympatické, až staromilské předvedení svých skladeb. Písničkář spolu se svou početnou doprovodnou kapelou čítající většinou devět, ale místy i deset dalších členů připomněl, že dříve se na koncerty chodilo jen a pouze kvůli hudbě. Ne že bychom už dnes podobná vystoupení nezažívali, ale večer v jeho režii ukázal, že v pokročilém věku opravdu není třeba konfet, ohňů nebo stroboskopů, abyste se dočkali ovací vestoje.

Rozměrné pódium Kongresového centra tak z velké části zaplnila hradba živých nástrojů, k jejichž plnohodnotné identifikaci kolikrát nemusí stačit ani absolvování hudební školy. Decentní osvětlení nejčastěji v bílé barvě střídmě osvětlovalo dění na scéně a tu a tam zasvítilo na některého ze sólujících hráčů. Skromná a jen místy využívaná projekce posloužila nejprve k zobrazení názvu přehrávané skladby v první části večera, v té druhé se na ní zase promítaly fotografie vztahující se ke konkrétním písním, vždy ale jen na krátký moment - pak zase zhasla, jako by tam ani nebyla.

To vše, v kombinaci s vesměs statickými muzikanty, zapříčinilo, že z vizuálního pohledu to - zvláště ze zadních řad - moc velká podívaná nebyla. Ale jen blázen by čekal něco jiného. Podobně ostatně vypadala i Simonova poslední návštěva v O2 areně a není pochyb o tom, že střídmost byla písničkářovým záměrem.

"Díky moc za ovace vestoje!" prohlásil vtipně hudebník vůči sedícímu publiku, když prvně přišel na scénu. Úvodní, asi šestiminutové zpoždění nakonec vyšlo krásně, protože jakmile kapela dohrála album "Seven Psalms" z roku 2023, které tvořilo kompletní a slovy nijak nepřerušovanou část programu, na hodinkách svítila přesně jedenadvacátá hodina. Skoro jako by to takto muzikant od začátku zamýšlel.

Patnáctou a zatím poslední sólovou studiovku dle svých vlastních slov napsal o Bohu a nahrál coby koncepční album, které by posluchači měli vnímat chronologicky jako příběh a poslouchat ji nepřerušovaně od začátku do konce. Přesně takto ji Simon v Praze i představil, a když dokončil svůj úvodní monolog, v němž zavzpomínal na svou první návštěvu v roce 1990, kdy se setkal s Václavem Havlem, už jen hrál a hrál.

Se vší úctou k jeho zatím poslední práci ve studiu je ale zřejmé, že živé představení celé nahrávky lze v kontextu večera vnímat spíše jako bonus navíc. Velice pomalé písně ve velmi podobném tempu i aranžích stály hlavně na textech a celkovém příběhu, z hudební stránky je oživilo především až přizvání Edie Brickell na scénu v posledních dvou skladbách první části. Šedesátiletá písničkářka a Simonova manželka svým zpěvem prozářila sál a v průběhu druhé půlky večera se ještě tu a tam objevovala na pódiu.

Slovo půlka dostalo kurzívu z toho důvodu, že po přestávce nepřišla další přibližně třičtvrtěhodinka hudby, jak by možná leckdo očekával, nýbrž více než dvojnásobek. Reálně tak koncert končil až s třiadvacátou hodinou večerní, což mnozí nevydrželi. Ještě před přídavkem jsme tak mohli vidět první odvážlivce, kteří opouštěli sál ještě před očekávaným finále v podobě "The Sound Of Silence", neboť noční spoje nejen v Praze bývají nekompromisní. A i řada z těch, kteří čekali do poslední chvíle na největší hit, už stepovali nervózně na schodech a spíše si už jen přáli, ať to krásné vystoupení skončí, protože přízemní starosti není radno podceňovat.

Druhá část programu tak nabídla takřka plnohodnotný koncertní set, v němž došlo jak na občasné hity nejen z repertoáru dua Simon & Garfunkel, tak i na různé raritky a dlouho nehrané písně. "Následující skladba patří k mým nejoblíbenějším, je ale také dost dlouhá. Má zhruba tři hodiny. Takže jestli si potřebujete dojít na záchod, nyní přišla ta chvíle," prohlásil rodák z Newarku ve státě New Jersey, když se chystal na "Darling Lorraine".

Předvedl ale i řadu dalších zajímavých kousků, přičemž zejména ty svižnější, nadto ještě s pro něj tak typickými aranžemi připomínajícími Afriku, publikum rozhýbaly na sedačkách nejvíce.

Přesto se však po prvním ze tří koncertů nebude mluvit o nich, nýbrž o kapodastru. Toto příslušenství sloužící k rychlému přeladění kytary si totiž zpěvák vypůjčil v roce 1990 od Dagmar Voňkové poté, co si nejprve zapůjčil i její kytaru. Ta mu však nevyhovovala, proto nakonec sáhl po kytaře Luboše Andršta, zatímco kapodastr Voňkové si už nechal. Nyní po mnoha letech jej - jak uvedly Novinky.cz - díky přičinění Petra Ostrouchova symbolicky vrátil. Symbolicky proto, že nešlo o ten stejný kus, i tak ale šlo o hezké gesto, které jen podpořilo výjimečnost celého večera.

Během něj snad každého muselo napadnout, že být ve čtyřiaosmdesáti v takové formě, mohli bychom si pískat jako Simonova manželka v písni "Me And Julio Down By The Schoolyard", která dovedla vystoupení k přídavku. Během něj Simon popřál k narozeninám bubeníkovi Steveovi Gaddovi, jehož střídmá a jemná hra byla po celý večer záměrně téměř neslyšná, a pak už jen úplně sám - tedy tak, jak jej původně složil - odzpíval svůj největší hit. Zážitek.