Přesto se dá říci, hned takto úvodem, že koncert by si zasloužil nějaké blízké opakování v lepším prostředí, než kterým je holešovické SaSaZu. Nejenom kvůli zvuku, ale i kvůli téměř nedýchatelnému vzduchu - o tom více později. Apparat však přivezl velmi povedené album "A Hum Of Maybe", na kterém niterným pohledem zkoumá své civilní proměny v kruté realitě okolního světa. Pomocníkem mu byl Bi Disc, který publikum rozehřál proměnlivou půlhodinkou.

Jan-Philipp Lorenz (jak zní jeho civilní jméno) se svým projektem Bi Disc promlouvá mnohými zvukovými krajinami, coby zručný hráč na klávesy a budovatel zvukových designů je na berlínské scéně uznávaným spolupracovníkem. S Apparatem natočili kompozici "Pieces, Falling", krásně křehký moment na již zmíněné "A Hum Of Maybe" - ta měla v Praze snad dokonce svou živou premiéru.

Jan-Philipp svůj čas využil naplno: sice bez fanfár začal proplétat své instrumentace s proměňujícími se beaty, kdy i ta elektronika vystupovala postupně. Bylo zjevné, proč si jej Apparat na současné turné přizval - v mnoha ohledech mají stejné hudební cítění a směřování, kam by se chtěli svým tvůrčím přístupem posunout.

Samotná šňůra k "A Hum Of Maybe" započala ještě před jejím vydáním, před Prahou si však Apparat dopřál krátkou pauzu, aby na další část svých cest nabral novou energii. Téměř vyprodané SaSaZu je pak náležitě přivítalo s velkými očekáváními.

"Glimmerine" se stalo hned úvodní dominantou, která poodhalila, z čeho se bude pro celé vystoupení nejvíce vycházet - poklidnější zvukové roviny střídaly dynamicky a ruchově vypjatější chvíle, živá rytmika, občas se objevil tenorový pozoun nebo violoncello v závěrečné části. Sama elektronika u něj nadále nehraje prim, ačkoliv je stále pevnou základnou, stejně tak klávesové vychytávky. U nejedné skladby naživo hrálo vícero kytar, jednu ve svých rukách téměř vytrvale držel i sám hlavní aktér tohoto pětičlenného seskupení.

Vedle "A Hum Of Maybe" si pro sebe dost prostoru uzmula i minulá deska "LP5". Ta často suplovala jakousi spojnici ke staršímu materiálu nebo soundtrackovým odbočkám, které setlist taktéž obsahoval a které doplňovaly jeho barvitost a citlivou obrazotvornost. Díky tomu vyniklo i propojení následnosti mezi "Dawan" a emočně rozechvělou "Ash/Black Veil", kdy vedle sebe náhle fungovaly až v dokonalé symbióze. Sám Sascha Ring není příliš velký mluvka, ale s přibývajícími roky je otevřenější a i tentokráte chtěl k samotným trackům říci něco více.

Bohužel proti němu stál jeden smutnější zádrhel. Nevím, co se stalo, ale v SaSaZu panovaly snad nejhorší vzduchové podmínky, co jsem za posední roky v tomto klubu zažil. Při nedávném koncertu Orchestral Manoeuvres In The Dark na tuto synthpopovou legendu dokonce kapala voda z klimatizace.

Při emočně vypjaté "Williamsburg" se to stalo: Sascha si všiml, že přímo před ním kolabuje fanoušek. Vystoupení se zastavilo, sice vše dobře dopadlo, ale naplno to ovlivnilo zbytek večera. Tato skladba pak byla zastavena ještě jednou, neboť nešel zvuk z kláves, dohráli ji proto až na třetí pokus. Nešlo ji přeskočit, protože plynule přecházela do singlovky "Heroist".

Tímto zlomovým bodem došlo až k ukázkovému zborcení propojení mezi vystupujícím a publikem, poctivě budované pouto a nálada sestaveného sestlistu se náhle zadrhly a začínalo se vesměs od začátku. Na Apparatovi šlo vnímat, jak jej to zasáhlo a rozhodilo (i při závěrečné krásce "Black Water"), a druhá, delší polovina vystoupení tak měla kolísající atmosféru.

Možná tomu nepomohl ani fakt, že část publika ještě aktuální nahrávku neměla tolik naposlouchanou a do setu se vloudily i bokem složené kompozice. Jedna z pevných jistot naštěstí zabrala, služebně nejstarší "You Don't Know Me" sklidila zasloužené ovace.

Tímto nelze říci, že by se jednalo o vyloženě špatný koncert, to rozhodně ne. K silným pilířům patřila "An Echo Skips A Name", která do třetice zazněla v jiné aranžérské konstelaci (vedle alternace a albové verze) a dostalo se jí vypilované gradace. Obdobnou strukturou kompozice šálila titulní "Hum Of Maybe", ale nehrála si na nějaké kopírování, jen ji logicky doplňovala a posouvala dále.

Překvapila i dojemná, hodně civilní "Little Feet" nebo emočně napjatá uzávěra "Laminar Flow". Vrcholem se však stala instrumentálka "Dark Anthem" (naleznete ji na soudtrackové sešlosti "Equals Sessions"), která rozvířila poklidnější vody svou hutností a temnějšími odstíny - dokonale brala dech.

"A Hum Of Maybe" se naživo dostává do své organičtější podoby a skvěle ukazuje, jak Apparat coby skladatel roste a posouvá se, přestože na druhou stranu stále ctí německé tvůrčí elektronické přístupy. Samotný večer by si zasloužil repete - dalo se nepřímo vytušit, že by si i sám hlavní aktér přál, aby celý koncept mohl odehrát podle svých představ.

Ani vizuální stránka nebyla komplikovaná, vše stavělo hlavně na hudbě jako takové a na úzkém spojení s publikem. Bohužel ve strukturovaně nabitějších chvílích samotný zvuk taktéž sklouzl do neohraničené koule, i když se zvukař snažil. Album "A Hum Of Maybe" by si sakra zasloužilo, aby vše vyšlo o trochu lépe.