Arlo Parks zůstává pro podstatnou část českého publika stále ještě jednou velkou neznámou. Pokud ale patříte k jejím pravidelným posluchačům, určitě vám neuniklo, že každé zpěvaččino album představovalo jinou životní kapitolu.

Zatímco "Collapsed in Sunbeams" bylo melancholickým r'n'b, "My Soft Machine" přineslo více vrstev a prvky rocku. "Ambiguous Desire" s oběma nahrávkami sdílí vlastně jen minimum. Je to taneční studiovka, avšak dá se říct, že nejde jen o počin nabitý optimismem.

Na interpretce je skvělé, že se nesnaží držet krok s trendy, ale dělá si hudbu tak nějak po svém. Jde zkrátka o básnířku každým coulem a její vnitřní poeta se v novém zvuku významně promítá.

Navíc její pobyt v New Yorku a ponoření se do klubové kultury sehrály při tvorbě klíčovou roli. Nová řadovka je prosáklá večery strávenými na tanečních parketech, DJ sety, queer scénou a inspirací umělci jako Burial, Theo Parrish nebo LCD Soundsystem. Producent Baird, který většinu nahrávky tvořil v newyorském loftu, postavil zvuk na modulárních syntezátorech a rytmech, které jsou opravdu živé.

"Ambiguous Desire" zní jako soudržný celek. Od úvodní "Blue Disco", která posluchače pomalu vtahuje do prostředí nočního života, přes postupně gradující skladby až po tišší, introspektivní závěr. Právě otvírák znamená v tomto směru klíčový kus, protože v něm interpretka popisuje vše, co se během noci odehrálo. Následující "Jetta" pak rozvíjí tanečnější zvuk, zatímco "What If I Say It?" a "South Seconds" představují momenty postupného střízlivění, čímž zároveň působí jako protipól zmiňovaných písniček.

K nejpůsobivějším prvkům desky patří to, s jakou citlivostí Arlo Parks skládá veškeré fragmenty. Právě tento přístup působí autenticky, protože dohromady utváří příběh, v němž umělkyně na nic nezapomíná.

Navzdory tanečnímu rámci zůstávají hlavními vyjadřovacími prostředky emocí texty. "Senses" s hostujícím Samphou se řadí k možná nejkřehčím momentům, přičemž minimalistické aranžmá nechává vyniknout každé slovo. Další skladba "Heaven" pak zní naprosto uvolněně a oddaně nočnímu životu a svobodě.

Nejeden posluchač si určitě vybaví letní noc a zábavu s přáteli. Žádné telefony, žádné notifikace, žádné sociální sítě. Jen hudba a dobrá společnost. Jenže i tahle krasojízda musí bohužel někdy skončit, což je nejvíce znatelné v songu "Beams".

Studiovku protknutou nezávislostí ukončuje "Floette". Píseň zní jako ozvěna předchozí noci, avšak ne jako definitivní sbohem, protože to by znamenalo loučení se životem. Zajímavé je, že i přes inspiraci klubovou kulturou se Arlo Parks nikdy úplně neutrhne ze řetězu a není zbytečně spontánní. Interpretka prostě jen tančí a žije ve svém světě.

Koneckonců není právě ten tanec napříč nocí osvobozující a spontánní? V době, kdy nás nevědomky usměrňují sociální sítě a algoritmy, zní "Ambiguous Desire" jako album, které zrovna teď potřebujeme.

Největší síla povedené řadovky tkví v upřímnosti, autenticitě a návratu k sobě samému, ke kterému nás vybízí. Umělkyně i nadále zůstává zasněnou básnířkou s nesmírně osobními texty, jejichž síla tkví v jednoduchosti.