Některé věci se nemění - třeba to, že kytaru Michala Pavlíčka prostě poznáte, alespoň tedy na české scéně. Jisté je ale i to, že tenhle nesmírně aktivní muzikant - jen se podívejte na seznam koncertů na jeho webu - odmítá stagnovat. Jubileum-nejublieum, deska "Na obzoru" skutečně v souladu se svým názvem hledí kupředu, za horizont. Za ním se může skrývat cokoliv. Výsledný tvar tak přináší mozaiku stylů i nálad, střípků srovnatelně kvalitních, ale zároveň nutně poněkud roztříštěných - ostatně, jinak by to nebyly ani střípky.

Instrumentální skladby i klasicky pojaté písničky, čeština i angličtina, imprese i bigbít, experimenty, zkušení spoluhráči i nové tváře. Na ploše necelé třičtvrtěhodiny se toho skrývá opravdu hodně. Spojuje to jen pevná ruka autora i jasný rukopis a melodické cítění.

Úvod je nicméně trochu klopotný - "Burning Up", kterou nazpíval patřičně naštvaný Radek Škarohlíd z Hentai Corporation a u mikrofonu jej doprovodil Phil Shoenfelt, který také text napsal, chvíli trvá, než nebere dech. Nakonec se ale zadaří a poslední třetina má všechno, co má mít - tah, energii, chytlavý refrén, odpovídající tvrdost.

"A teď už je to jednou jasný" přesně ukazuje skromné muzikantství Michala Pavlíčka: Stahuje se do pozadí a nechává sílu skladby ležet na bedrech Davida Kollera. Rytmika ve středním tempu táhne píseň kupředu, kytara dokresluje atmosféru, posluchač se může soustředit na zamyšlený text.

Na podobném principu stojí i další dvě položky - procítěná "Opice zla", kde otěže v rukou svírá kytaristova spřízněná duše Monika Načeva, a "Guiding Lights". Zde jako by se celé album sbíhalo a v podání veterána post-punkové scény Phila Shoenfelta zde Pavlíček materializuje svou vizi, kterou desku protknul, onen pohled za obzor s neznámým a možná nejistým výsledkem.

V experimentem mírně načichlé skladbě "Fialový berle" se vokálu ujímá Pavlíček samotný a s nadhledem tematizuje období zdravotních potíží, s nimiž bojoval. Poslední zpívaný kus se jmenuje "Země je věčná": Kytarista se v něm podělil o zpěv s Milly Honsovou a je sice místy trochu přetížený patosem, jako finále alba by ale býval fungoval dobře. Pavlíček tu přiznává křehkost, třesoucí se, místy chraptivý hlas jako by se už už chtěl zlomit... refrén ale přinese světlo a naději a celou skladbu otevře postupné gradaci.

Jenže ouha - přicháí ještě instrumentálka "Sólokapr", dramaturgicky poněkud prapodivně zařazený kousek, který chtě nechtě působí trochu navíc, umístěním i nápady. A to zrovna tyto zvukové obrazy beze slov vždy byly Pavlíčkovou silnou disciplínou.

Hutná a zvukově bohatá skladba "Haštal" připomene časy strávené ve Stromboli, "Laufařinka" i "Lepší sedma" se mohou opřít o přímočarý riff i mistrovské sólování - tohle je Pavlíček v typicky skvělé formě. Následující "Na obzoru" nese stejnou kvalitu - vydává se ale cestou pavlíčkovské, pomalu plynoucí krajinomalby. Krása nesmírná, která posluchače přirozeně dovede až ke zmíněnému finále-nefinále.

Michal Pavlíček už v minulosti prokázal, že je mu vlastní hračičkovství a neutuchající hledání. Efektové krabičky, kytarové syntezátory, digitální modifikace zvuku, vrstvení, různé typy kytar... "Na obzoru" se i díky tomu může opřít o bohatý sound design, který se nebojí znít moderně.

Najdeme tu energické - a zvukově parádně dynamické a šťavnaté - rockové kusy, ale nijak nepatřičně nepůsobí, když "Guiding Lights" pohání elektronický beat. "Opici zla" hudebně vystavěl na základě rozpíjejících se kytarových atmosfér. Zvukové krajiny skladeb znejišťují drobné elektronické zvuky. Ukazuje to, že i sedmdesátník s bohatou kariérou může znít velice současně. A vlastně si dovedu představit, že u části posluchačů může v tomhle ohledu "Na obzoru" narazit.

Michal Pavlíček nepřináší v roce 2026 žádné razantní zvraty. Jeho novinka nabízí svěží dávku hudby, která sice v drobnostech zaškobrtne, z celkového pohledu ale tvoří v zásadě soudržné a podařené dílo, které dokáže překvapit: Hlavně tím, jak hudebník nelpí na jistotách a přirozeně se otevírá novým vlivům, zatímco se ale nezpronevěřuje vlastním principům.

Obzor, který Pavlíček svým umem zkoumá, je široký, tohle hudební putování barvité. Sám moc dobře ví, že má-li vizi, musí za ní jít - možná až bezohledně, navíc s rizikem, že výsledek nebude přijat. V tomto ohledu se skutečně posluchačům nepodbízí. Na sedmdesát let, věk, v němž už muzikanti své věrné spíše hladí po srsti a hrají na jistotu, obdivuhodný krok.