Kdyby se mě někdo zeptal, kdo že je ten pějící klučina s čepicí (stalo by se tomu nejspíše v souvislosti s jedním z estrádních či vypravěčských výplodů našich televizí, kde se zpěvák vcelku hojně vyskytuje), odpověděl bych zhruba následující. Bohuš Matuš disponuje nepopíratelným hlasovým potenciálem, jenž je bohužel vším, co doposud nabídl posluchačské obci, jak na CD-čku debutovém (neslo prostý název "Bohuš Matuš" a doposud zlákalo slušných patnáct tisíc posluchačů), tak i na čerstvé novince "Nestih' jsem říct". Naznačil bych nejspíše i svůj názor na postup senzačně objevených hvězd, které si na zakázku nechají udělat hudbu i text, aby pak o vzniklé desce mohli mluvit jako o své vlastní. Načež bychom se spolu mohli zamýšlet nad tím, proč se ten který zpěvák pouští na sólovou dráhu, když nenabídne nic krom vokální síly (a líbivého vzhledu), žádnou hudební představu, ani názor. Dokazovat, že leccos odzpívá, může přece i na divadelních prknech. Během diskuse by určitě došlo i na novou desku "Nestih jsem říct", kterou žádaný muzikálový artikl Matuš nedávno vypustil pod svým jménem na prodejní pulty.

Učinil tak po necelém roce, což se na albu mírně odrazilo - znát je to zejména v textech (z pera M. Kuželky, P. Žižky a P. Šišky). Ty, alespoň dle mého intenzivního pocitu, nevznikaly z nějaké potřeby sebevyjádření, nebo z příslovečného tvůrčího přetlaku, jak by si posluchač přál, nýbrž "chladnokrevně" na objednávku. Na mnoha místech lze vycítit, že textař nevěděl, jak a co dál, a tak užil "vatové výplně"; verše "Kolem nás vzduchem krouží zrádnej šíp/už je čas abych moh jen s tebou být" ("Nestih' jsem říct") nebo "Pro ni to byl jenom letní špás/já však jsem jak když mě spálí mráz" ("Laila") Matuše spíše shazují, než aby mu pomohly. Ten tvrdí, že ač má slova do písní od druhých, naprosto se s nimi ztotožnil. Pokud je to pravda, určitě pochopil autorovo spojení "Tohle nemělo se stát/jen vzpomínky zůstanou/adresu mám prstem v písku napsanou/zavolám" ("Afrika") a ví, jak se na takovou adresu volá. Chápe určitě i refrén "Vím že jednou až se střetnou/zastaví se pak si řeknou/všechny cesty stojí před tebou" ("Máš na to") a vysvětlil by, komu co myšlenky, o nichž se zde hovoří, vlastně řeknou. S notnou dávnou poťouchlosti se dá říci - je jedno, že to nedává smysl, hlavně, že umělec převezme hit v termínu. Najdeme zde ale i písně jakžtakž povedené, a sice "Letní noc", "Fiesta" a "Vzkaz v láhvi", která je pěkná i melodicky. Největší procento obsahu však připadlo na zamilované, roztoužené fráze, které znějí jako výňatky z nějakého slovníku romantických klišé - láska, touha, sny, žár, vzpomínky, čtení v očích a tak dál a tak podobně. Citokárné písně, věčná zasněnost a rýpání se v minulosti, toť prosím duchaplné verše alba.

Zvukově je deska příjemně jemná, měkká, pečlivě uhlazená. Hudební stránka věci (melodie má na svědomí J. Škorpík) se nese v "růžových" vzdychavých náladách - sentimentální, tak trochu stereotypní melodie, postavené na tisíckrát, snad i milionkrát slyšeném principu, dělají z titulu "Nestih' jsem říct" v podstatě popový kýč, potvrzující notoricky známé "starého psa novým kouskům nenaučíš". Co se týče instrumentálního obsazení, dá se mluvit o pestrém výběru (kytary, piano, flétny, saxofon, trumpeta, violončelo, hoboj, bicí i perkuse). Písně zde najdeme většinou plouživé (hlavně pianovky), dojde však i na kousky svižnější. Mezi pop parodujícími pseudohity ("Máš na to"), najdeme i poslouchatelné věci ("Vzkaz v láhvi", "Fiesta"), většina obsahu mi však přijde poznamenaná oním časovým tlakem. Původní nápad je jistě dobrý, jenom nedotažený do konce.

Zpěv působí suverénně a sebevědomě jako zpěvák sám. Matušův projev je krásně čistý, až je člověku v souvislosti s angažováním se v takovém stylu hudby toho hlasu líto. A skutečně, jeho vokálních vloh je škoda, dostatečnou možnost projevit pěvecký rozsah písně alba také zrovna nedávají (výjimkami jsou "Nech to bejt" a "Sláva"). Když bývalý kominík začínal se sólovou dráhou, jeho producent Karel Svoboda prý hledal v naší hudební sféře nějakou mezeru, kterou by mohl muzikálový objev vyplnit. Zdá se, že onu kýženou škvírku našel v souvislosti s ústupem chlapeckých skupin typu Lunetic. Jde v podstatě o stejný model (i když je s ním více zábavy) - je pěkný na pohled, dělá dojem poslušného klučiny a zpívá hlavně o lásce. A tak spíše, než jako nástupce Karla Gotta (sám mistr si ho vyhlédl jako svého následníka), si ho dovedu představit jako dalšího Kotvalda, Hložka a jim podobných (poslechněte si například "Máš na to" a dáte mi za pravdu). Překvapit by mě mohl jedině, kdyby nabídl více než jen hlas, byť kvalitní. K tomu, aby ukázal, zda v něm dřímá také talent tvůrčí, prý zatím nedostal prostor. Nejsem si ovšem jistý, že o to vůbec stojí, zda se vůbec někoho snažil ke svolení přemluvit.

A aby kritiky nebylo málo, musím se ještě vyjádřit k bookletu. Zanedbaný zmetek, jinak se to snad ani říci nedá. To, že je jednoduchý, plný nafintěných fotografií prezentující Matušovu sbírku čapek (občas podezřívám "hledače popových nadějí", že kromě demonahrávek vyžadují i fotografie umělců, jak to dělávají modelingové agentury), by mi zase až tolik nevadilo, v podstatě to patří k věci. Ovšem být fanouškem, který si koupí originální CD v naději, že za to dostane něco navíc, než kdyby pro něj šel za pirátem, určitě budu zklamán spoustou vad. Zpřeházené, rozmetané texty (na jedné stránce text začíná a o další stránky dál, za několika dalšími písněmi končí), četnost chyb (na jednom místě je jako autor podepsán "Žiška" - jelikož se na albu podílel jak Žižka, tak Šiška, tedy dva různí lidé, leckomu to může zamotat hlavu, kdože má píseň vlastně na svědomí) i překlepů ("Odešla_s") jsou dalším důkazem, že dílo nevzniklo zrovna s rozvahou. Platící posluchač by si určitě zasloužil více péče, přečíst nebo zkontrolovat to, co jde na tisk, přece zase nemůže dát takovou práci.

Abych nezapomněl - disk obsahuje datový bonus, konkrétně videoklipy k písním "Show" a "Slzy, ty dokážou lhát". Ve zkratce se dá říci, že se všichni příznivci Bohuše Matuše dočkají mnoha pohyblivých obrázků svého idola, který zde, na úkor děje, znovu ukáže, jak moc mu to sluší.

Přímočarý popový opis "Nestih' jsem říct" ve mně (i po mnoha posleších) stále vyvolává dilema - pěvecký projev na úrovni versus to ostatní. Album se bude líbit zamilovaným, všem, kteří se rádi převalují v roztoužených náladách, jistě i muzikálovým fanouškům, zejména Matušovým, obdivovatelům osobního kouzla hvězd typu Lunetic, tedy romanticky založeným maminkám a dospívajícím dívkám (pro tyto ideální dárek pod vánoční stromeček), naopak s největší pravděpodobností neosloví odpůrce rádiových pseudohitů, sentimentálních kaší, ani ty, co při výběru hudebních titulů kladou požadavek na inteligenci a vyzrálost. Jako malé bezvýznamné plus bych Bohušovi přičetl k dobru fakt, že si pro tentokrát odpustil coververze, jež zařadil na svůj debut. Snad s takovými "čistkami" do budoucna nepřestane - má ještě šanci změnit směr a dát se lepší cestou.