Rodiče Šimona Biliny jsou lékaři a on svým způsobem také. Neléčí skalpelem ani receptem, ale hlasem a myšlenkami, které nesou jeho písně. Z celého "Severního alba" navíc čiší každým coulem muzikantství. Doprovod gospelu a klavíru přímo vybízí k živému provedení - všechno působí hravě, pestře a plné života.

Co skladba, to jiná esence. Není divu - na desce pracoval tým v čele s dvojicí Lukáš Chromek a Jan Uvira. Tahle multitalentovaná dvojka přesně ví, jak znít současně, aniž by interpretovi brala osobnost a autenticitu. A právě takový hlas a projev mi na dnešní scéně chyběly. Podobnou barvu a výraz jsme u nás častěji slýchali spíš dřív, třeba v podání Jiřího Helekala nebo Karla Hály.

Šimon už při debutu přichází s promyšleným konceptem sedmi alb, která nás provedou nejen světovými stranami. Ty ale nelze brát doslovně - spíš zastřešují tematické okruhy a myšlenky. První na řadě musel být sever, tedy "Severní album". Vnímám ho jako směr i orientační bod, od něhož se všechno odráží. Jako okamžik, kdy si člověk uvědomí, kde právě stojí a kam chce jít.

"Dej, abych z cesty nesešel," tak znějí úvodní slova, která posluchače po spuštění alba přivítají. Uklidňují, stejně jako celá nahrávka. Je to balzám na uši a v dnešní uspěchané době i náplast na duši. Po doposlouchání navíc člověku dojde, že se zpěvák z konceptu cesty skutečně nevychýlil. Osvěžuje už jen to, že nesází za každou cenu na trendy, ale drží se svého. "Jak málo ke štěstí stačí," zní v téže písni - a výstižnější shrnutí se hledá těžko. Mně osobně stačí poslech téhle kolekce, abych se cítila šťastnější a uvolněnější.

Nahrávka přitom nestaví na humoru ani sarkasmu. Spíš dává prostor se nadechnout. Velkým tématem je ticho a zklidnění - skladby jako "Když ticho promlouvá" nebo "To svý" se slovy "slyším ticho" vybízejí ke zpomalení a k opuštění honby za neustálými cíli. Nutí člověka na chvíli si sednout a naslouchat vlastním myšlenkám. Všechno má svůj čas.

V písni "Pomalu" vyniká dramatický přednes, v němž zúročuje své herecké zkušenosti. "Měkká tma" posluchače zahalí do atmosféry, která nabádá užít si sílu okamžiku a přijmout jeho pomíjivost. "Jon Snow" zase vypovídá o odvaze a svobodě. "To svý" nese jasné poselství - buďte sami sebou a nesnažte se splynout s davem, pokud to tak necítíte. Buďte osobnostmi a nepotlačujte své já.

A důkaz? Třeba sám Šimon. Nebo i Jan Uvira, který se v závěru "Pomalu" klavírně utrhl z řetězu, zatímco kytarové orgie si Lukáš Chromek užil v písni "Nekonečně voltů". Jen zde bych klidně ubrala spíš otravné, rádoby lascivní vokály s opakující se slabikou.

Úvodní skladba "Kam slunce svítí" funguje jako uklidňující modlitba i směrovka pro ty, kteří se zrovna cítí na scestí. Pár jistot na Zemi ještě zbývá.

"Monopoly" v sobě zase odrážejí hamižnost světa i českou náturu a neustálou potřebu nahrabat si - zároveň ale připomínají, že právě o tom život není. Píseň se dotýká i touhy po moci a válečných konfliktů, které se stávají čím dál palčivějším tématem. Skladba nese i environmentální nádech a apeluje na ohleduplnost k budoucím generacím. Baví mě také skrytý textový odkaz na skupinu Katapult a jejich hit "Až". V podobném duchu se nese i "Severní manifest" - proslov a píseň života v jednom.

Album krásně uzavírá skladba "Cestu domů znám". Připomíná, že i když je člověk rozlítaný a plný plánů, potřebuje zázemí a místo, kam se může vracet. Kruh se tak symbolicky uzavírá.

Zemitost a vášeň v sobě nese i barva zvolená pro cover art. Vizuál je prostý - tady mě máš, nic víc, nic míň. Přesně to ladí i s obsahem. Šimonův debut představuje upřímnou oslavu života a bytí. A datum vydání v první jarní den tomu dává ještě další, docela příznačnou rovinu - symbol nových začátků a nových zítřků.