Bezejmenný sólový debut a "Etc...2" tvoří pilíře nejen diskografie Vladimíra Mišíka, ale i československého bigbítu obecně. Na "Etc...3" se ovšem začíná projevovat určitá bezradnost, dokonaná dobově podmíněnou změnou zvuku na - opět pouze číslované - čtyřce. Ta s odstupem může zabodovat svým experimentálním přístupem, skalní posluchači jí však dodnes nemohou přijít na jméno.

A historie jim dává za pravdu: z písní přetrvaly snad jen "Doteky", ostatně jediný zástupce této kolekce na výběrovce "Špejchar 1969-1991" z roku 1993. To "20 deka duše" je jiný případ.

Tady na první pohled dopadlo všechno jinak a začíná to už názvem, který poprvé opouští číslování. Druhou změnu představuje bohatá muzikantská sestava. Jako by Mišík podvědomě tušil, že jeho pátá sólová deska bude zlom, možná moment teď nebo nikdy, a do studia Mozarteum v Praze pozval hudebníky, kteří už jeho doprovodnou kapelou prošli. Celkem jde o nějakých šestnáct duší.

Vrátil se kytarista Petr Pokorný a spojil síly se Stanislavem Kubešem a nováčkem Pavlem Skálou (budoucí velkou oporou Etc…). Na svém místě setrvali "Olin" Nejezchleba i Vladimír "Guma" Kulhánek, který se ale o své povinnosti podělil s Václavem Veselým - a že ty dva od sebe doopravdy rozeznáte. Zůstali, byť toho času už mimo kapelu stojící, Petr Skoumal a Jan Hrubý.

Zvukově ale tato nahrávka značí návrat ke kořenům. Jako by trojka a čtyřka zůstaly v tichu minulosti a "20 deka duše" navazuje (s patřičnými aktualizacemi) právě na veleslavnou dvojku. Skladby jako "Černá holka" nebo "Sadem, lesem, parkem" by se na ní neztratily.

Zároveň se zde objevily rytmicky výraznější kousky - typově titulní píseň nebo "Je po práci" -, které nesou stopy dobového zvuku, zejména v přifouknuté, až nepřirozené, rytmice. Jenže v kontrastu s jemnějšími, akustickými skladbami to funguje překvapivě dobře. Návrat k folk-rockové podstatě Etc… je nicméně zřejmý a patří k nosným motivům desky.

Vladimír Mišík zoufale potřeboval nějaké hity. Rozpačitá třetí a čtvrtá sólovka jich totiž mnoho, ve srovnání s počiny předchozími, nenabídla. V tomhle ohledu se na "20 deka duše" dařilo: Reggae "Šmajdák a ploužáky" byla až do konce oporou koncertních setlistů a zazněla i na nedávno vydaném živáku, kde Mišíka doprovázeli Blue Shadows Petra Ostrouchova. Pevnou oporu nabízí "Co ti dám", která se dočkala i bohaté rádiové rotace, i naštvaná "Životní režim", titulní píseň nebo tahací harmonikou podbarvená "Balada pivní".

Skladby na "20 deka duše" zestárly velmi dobře. Opětovně se mohou opřít o skvělé texty - tentokrát dominuje Jiří Dědeček a jeho lehký humor, po jednom textu tu mají mistři slova Jan Burian a Vladimír Merta - i bohatou aranžérskou práci. Samotný Vladimír Mišík byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let ve skvělé pěvecké kondici a z téhle nahrávky lze poznat, že se cítil dobře. Snad se na tom podepsala vidina politických změn, snad ta parta muzikantů kolem něj.

Zvuku alba dělá nový remaster skvělou službu. Jistě to, i kvůli kontrastu mezi křehkými a zvukově mocnými kousky, nebyla snadná práce. Remasterovaná verze zní na vinylu vzdušně, hutně na patřičných místech a křehce na jiných. Aranže dýchají, nechávají vyniknout detaily, hudba se nebije s textem.

Současné vydání graficky vychází z původní, jen lehce upravené podoby Karla Halouna. Vnitřní obálka skrývá na jedné straně texty písní, na druhé dobový sleeve note Jiřího Černého. Bohužel, reedice, co se doprovodného materiál týká, zase nepřináší ani zbla navíc.

Těžko věřit, že albu "20 deka duše" je už spíše čtyřicet než třicet let. Dodnes ale dýchá úžasnou kapelní pospolitostí. Vladimír Mišík dokázal do nové etapy své hudební tvorby vstoupit s obdivuhodnou energií. Odpíchl se od minulosti, tvůrčím způsobem přijal tehdejší současnost a vykročil do nové doby.